Kapitola 10

2010–2020: ve znamení velkých týmových úspěchů

Druhá dekáda nového tisíciletí přinesla českému tenisu nebývalé úspěchy zejména v týmových soutěžích. Čeští muži podruhé v historii triumfovali v Davisově poháru, a to dokonce dvakrát za sebou. Ještě lépe si pak vedly naše ženy, jejichž působení ve Fed Cupu nelze nazvat jinak než absolutní dominancí: v období 2011–2018 totiž tuto soutěž ovládly hned šestkrát!

Tomáš Berdych s Radkem Štěpánkem se nenechali odradit nezdarem v barcelonském finále a nadále si odhodlaně šli za svým daviscupovým snem. Poměrně blízko k jeho uskutečnění se ocitli hned v roce 2010, kdy přes Belgii a Chile postoupili až do semifinále. V Bělehradě ale po tuhém boji podlehli 2:3 Srbsku, když ani jeden z našich reprezentantů nenašel recept na skvěle hrajícího Janka Tipsareviče a svou povinnost si vítězstvím nad Berdychem splnil také Novak Djokovič. Nepříjemné překvapení český tým prožil v následující sezóně, kdy v Ostravě bez nemocného Radka Štěpánka prohrál s podceňovaným, avšak kvalitním týmem Kazachstánu.

V roce 2012 se ale sen několika generací konečně naplnil a čeští tenisté po dlouhých dvaatřiceti letech vystoupali až na samotný vrchol. Cestou do finále si nejprve v Ostravě bez problémů poradili s Italy, poté na antuce v pražské O2 areně oplatili nedávnou porážku srbskému týmu a nezaváhali ani v semifinále na horké půdě v Buenos Aires. 

V jubilejním stém finále soutěže se pak po třech letech znovu utkali se Španělskem. Tentokrát ale jejich šance byly o poznání vyšší než v Barceloně, jelikož hráli před domácím publikem a hostům navíc chyběl dlouhodobě zraněný Rafael Nadal. Poté, co Štěpánek první den podlehl Ferrerovi a Berdych v pětisetové bitvě přetlačil Almagra, hrála jako již mnohokrát klíčovou roli sobotní čtyřhra. V ní tradičně přišly na řadu velké chvíle spolehlivého páru Berdych/Štěpánek, který v těžké bitvě udolal čerstvé vítěze Turnaje mistrů Granollerse s Lópezem. Když ale také Berdych prohrál s Ferrerem, musel o všem rozhodnout pátý zápas mezi Štěpánkem a světovou jedenáctkou Nicolásem Almagrem. Ten byl sice papírovým favoritem, jenže český matador v elektrizující atmosféře se čtrnácti tisíci diváky za zády sehrál životní zápas, v němž dokonale zužitkoval všechny své mnohaleté zkušenosti. Když proměnil druhý mečbol, padl na kolena a v zaplněné O2 areně spustil lavinu euforie, na kterou asi nikdo z přítomných jen tak nezapomene. V takřka čtyřiatřiceti letech překonal rekord Brita Parkeho z roku 1912 a stal se vůbec nejstarším hráčem historie, který rozhodl daviscupové finále v pátém zápase.

To ale ještě nikdo netušil, že se podobná situace bude opakovat i v následující sezóně. V prvním kole ročníku 2013 Češi v Ženevě porazili silné Švýcary, když dva a půl bodu po mimořádně obětavém výkonu zařídil Tomáš Berdych. Sobotní čtyřhra vešla do tenisových dějin jako druhý nejdelší zápas vůbec: Berdych s Rosolem v něm porazili Wawrinku s Chiudinellim po více než sedmi hodinách boje 24:22 v pátém setu. Na antuce v Kazachstánu se poté náš tým úspěšně vypořádal s absencí dvou hlavních opor Berdycha i Štěpánka, který po zranění naskočil jen do debla. O našem triumfu rozhodl dvěma body Lukáš Rosol a jedním bodem přispěl také antukový specialista Jan Hájek. V semifinále nás stejně jako v předešlém roce čekal tým Argentiny. V Praze ale bylo rozhodnuto už po sobotní čtyřhře, neboť rychlý povrch českým hráčům svědčil přece jen více než argentinským antukářům. Český tým si tak opět po roce mohl zahrát o slavnou salátovou mísu. Soupeřem v bělehradském finále mu tentokrát byl srbský tým v čele s hvězdným Novakem Djokovičem. Ten podle očekávání získal dva body a když zbylá dvě utkání ovládli Češi, musel o vítězi zase rozhodnout pátý zápas. V něm Štěpánek doslova převálcoval nezkušeného Dušana Lajoviče a stal se teprve třetím hráčem v historii po Henrim Cochetovi a Fredu Perrym, který dokázal v pátém rozhodujícím utkání rozhodnout dvě finále.

Nevšední ochota reprezentovat svou vlast Tomáše Berdycha a Radka Štěpánka neopustila ani po dvou triumfech, a tak se tito dva borci o nejvyšší daviscupové mety rvali i v roce 2014. Po deseti výhrách v řadě jim ale v pařížském semifinále stopku vystavil silný francouzský tým okolo Jo-Wilfrieda Tsongy, Richarda Gasqueta a Gaëla Monfilse. Tím se slavná éra nejúspěšnější generace naší daviscupové historie symbolicky uzavřela. V následujících letech se již český tým musel spoléhat na jiné hráče, zejména Lukáše Rosola a Jiřího Veselého, ačkoliv Berdych se Štěpánkem se v nominaci ještě několikrát objevili. V roce 2016 spolu dokonce odehráli ještě jednu čtyřhru, v níž vítězstvím nad německou dvojicí Kohlschreiber/Petzschner upravili svou konečnou bilanci na úctyhodných 16:2. I když zvláště Lukáš Rosol v soutěži zaznamenal několik znamenitých výsledků a dokázal porazit hvězdy jako Zvereva nebo Tsongu, náš tým už se v následujících letech většího úspěchu nedočkal a nakrátko dokonce musel opustit světovou skupinu.

Naše ženy na triumf ve Fed Cupu čekaly také velmi dlouho: naposledy se radovalo družstvo okolo Heleny Sukové, Radky Zrubákové a Jany Novotné v roce 1988. Rok 2011 byl ale rokem Petry Kvitové, která vedle vítězství ve Wimbledonu a na Turnaji mistryň prokázala, že je také nesmírně obětavou týmovou hráčkou. V moskevském finále proti Rusku předvedla heroický výkon zejména v zápase se Světlanou Kuzněcovovou, které otočila rozhodující set z 0:3 na 6:3. O celkovém triumfu se ale rozhodovalo až v závěrečné čtyřhře, v níž Lucie Hradecká s Květou Peschkeovou přehrály favorizovanou dvojici Kirilenková/Vesninová.

V letech 2011 a 2012 Petra Kvitová ve Fed Cupu zaznamenala neuvěřitelnou sérii jedenácti výher v řadě, navíc vesměs proti velmi kvalitním soupeřkám a byla tak hlavní strůjkyní našeho opětovného postupu do finále. To se hrálo v pražské O2 areně pouhé dva týdny před vyvrcholením Davis Cupu a soupeřem našeho týmu bylo Srbsko v čele s bývalými světovými jedničkami Anou Ivanovičovou a Jelenou Jankovičovou. Ne zcela zdravá Petra Kvitová tentokrát zaváhala v zápase s Ivanovičovou a roli hlavní hrdinky přepustila Lucii Šafářové, která po senzačních výkonech doslova smetla obě srbské hvězdy.

Rok 2012 se tak z pohledu týmových soutěží stal nejúspěšnějším rokem v našich tenisových dějinách. K triumfům v Davis Cupu a Fed Cupu navíc můžeme připočítat ještě vítězství v Hopmanově poháru smíšených dvojic, které na úvod sezóny v Perthu vybojovali Tomáš Berdych s Petrou Kvitovou a finále na mužském Světovém poháru družstev v Düsseldorfu.

V sezóně 2013 Češky své mužské kolegy nenapodobily a vypadly v semifinále, když v Palermu nestačily na vynikající italské antukářky Saru Erraniovou a Robertu Vinciovou. Byla to ale poslední porážka na dlouhou dobu, neboť poté následovaly hned tři triumfy v řadě! V roce 2014 si naše hráčky ve finále hraném opět v O2 areně poradily s Němkami a rozhodnuto bylo už po třech zápasech, když dva body zařídila Petra Kvitová a jeden Lucie Šafářová. Zejména tříhodinová dechberoucí bitva mezi Kvitovou a Kerberovou byla přehlídkou toho nejlepšího, co ženský tenis mohl nabídnout. Tímto vítězstvím se navíc Češky osamostatnily na druhém místě historických tabulek v počtu triumfů.

Jestliže do roku 2014 tvořily osu týmu Petra Kvitová s Lucií Šafářovou, od následující sezóny už byla tíha odpovědnosti rovnoměrně rozložena mezi více hráček. Finále ročníku 2015 proti Rusku se opět konalo v pražské O2 areně a v dresu hostujícího týmu zářila hvězda první velikosti – Maria Šarapovová. Ani její dvě výhry nad Plíškovou a Kvitovou ale Ruskám nestačily, jelikož obě naše hráčky porazily Pavljučenkovovou a Plíšková se Strýcovou zvládly i těžkou závěrečnou čtyřhru.

Neporazitelnost Češky udržely i v sezóně 2016. Snadná práce to ale v žádném případě nebyla, neboť o osudu čtvrtfinále s Rumunskem, semifinále se Švýcarskem i finále s Francií musela vždy rozhodnout až závěrečná čtyřhra. Hrdinkou finále ve Štrasburku se tentokrát stala Barbora Strýcová, která nejprve výhrou nad Alizé Cornetovou srovnala stav na 2:2 a následně s Karolínou Plíškovou vyhrála i čtyřhru nad špičkovým párem Garciaová/Mladenovicová.

V roce 2017 Češky v oslabené sestavě bez Kvitové, Plíškové, Šafářové i Strýcové podlehly v semifinále na Floridě 2:3 týmu Spojených států, ačkoliv debutantky Markéta Vondroušová a Kateřina Siniaková naznačily, že před sebou mají velkou budoucnost.

Kateřina Siniaková to ostatně potvrdila hned v následujícím ročníku, kdy Češky především zásluhou Kvitové, Plíškové a Strýcové opět prošly až do finále. V něm se našim hráčkám naskytla příležitost oplatit Američankám v domácím prostředí porážku z předešlého ročníku. Z nominace však kvůli zranění vypadla Karolína Plíšková a Petru Kvitovou skolila viróza, a tak se překvapivou hrdinkou stala právě Siniaková, která vyhrála obě dvouhry. Rozhodující třetí bod získala v nesmírně dramatickém, téměř čtyřhodinovém utkání se Sofií Keninovou po výsledku 7:5, 5:7, 7:5.

Po slabším období z počátku tisíciletí tak český ženský tenis prožíval neuvěřitelně úspěšné období a sportovní příznivci z celého světa se nestačili divit, kde se u nás neustále bere tolik kvalitních hráček. V tenistku světové extratřídy vyrostla především Petra Kvitová, která své možnosti poprvé naznačila postupem do semifinále Wimbledonu 2010. Naplno její hvězda začala zářit v následující sezóně, kterou už zakončila jako druhá hráčka světa. Díky své agresivní nátlakové hře, skvělému leváckému servisu a obrovské bojovnosti už tentokrát ve Wimbledonu nenašla přemožitelku. V semifinále si poradila s Viktorií Azarenkovou a ve finále i s Marií Šarapovovou. V průběhu své životní sezóny vyhrála ještě pět dalších turnajů včetně Turnaje mistryň v Istanbulu, na němž během jediného týdne porazila pět hráček z první osmičky světového pořadí. Když v roce 2012 postoupila do semifinále také v Austrálii a v Paříži, zdálo se, že je jen otázkou času, kdy se stane světovou jedničkou. Tato pozice jí však nakonec o kousek unikla, za což mohly hlavně její poněkud nevyrovnané výkony. V úvodních kolech turnajů totiž často bojovala sama se sebou a na hráčku jejích kvalit zaznamenávala až příliš mnoho selhání. Pokud se jí ale podařilo postoupit do závěrečných kol, byla jen těžko k poražení, o čemž ostatně svědčí její famózní finálová bilance 31:11. Na vlastní kůži to pocítila i Kanaďanka Bouchardová ve finále Wimbledonu 2014, které Petra po fantastickém výkonu opanovala drtivým skóre 6:3, 6:0. O titul z grandslamu rodačka z Fulneku hrála ještě na Australian Open 2019, tam ale ve strhující finálové bitvě podlehla Naomi Ósakaové. Byť na post světové jedničky nikdy nedosáhla, jednoznačně se řadí mezi nejúspěšnější hráčky 21. století. Osm sezón zakončila v první světové desítce, další čtyři pak mezi 11. a 20. místem. V počtu titulů jsou před ní jen sestry Williamsovy, Justine Heninová, Kim Clijstersová a Maria Šarapovová. Na velkých turnajích kategorie Premier triumfovala dokonce devatenáctkrát, což ji řadí na druhé místo hned za Serenu Williamsovou. V její bohaté sbírce úspěchů se vyjímá také bronzová medaile z olympijských her v Riu de Janeiru.

Dlouholetou stálicí na nejvyšším okruhu byla také Lucie Šafářová. Ačkoliv své první dva tituly získala už v roce 2005, teprve v polovině následující dekády se jí podařilo proniknout mezi absolutní elitu. Roku 2012 poprvé nakoukla do top 20 a ve Wimbledonu 2014 konečně prorazila také na grandslamu. Její překvapivou pouť turnajem zastavila až v semifinále právě Petra Kvitová. Rostoucí výkonnost usměvavá levačka z Brna potvrdila začátkem následujícího roku v Dauhá, kde po finálové výhře nad Viktorií Azarenkovou získala svůj jediný titul z turnajů kategorie Premier. Životní úspěch pak zaznamenala o pár měsíců později na French Open, kde postoupila bez ztráty setu až do finále. Porazila Rusky Pavljučenkovovou i Šarapovovou, Němku Lisickou, Španělku Muguruzaovou i Srbku Ivanovičovou a bez šance nebyla ani v zápase o titul proti suverénní vládkyni světového tenisu Sereně Williamsové: Američanka sice vedla už 6:3, 4:1 a 40:15 při svém podání, nakonec však musela dohánět manko brejku ve třetím setu. Šafářová po turnaji poskočila na skvělé páté místo světového žebříčku, ale v dalším rozletu jí zabránila vážná bakteriální infekce a s ní spojené kloubní potíže. Po dlouhém tréninkovém i herním výpadku už naše reprezentantka v dalších letech na své nejlepší výkony, alespoň co se dvouhry týče, nenavázala. Až překvapivě dobře si však vedla ve čtyřhře s Američankou Bethanií Mattekovou-Sandsovou. Populární dvojice se dala dohromady na Australian Open 2015 a okamžitě slavila senzační triumf. Další titul přidala hned na následujícím, pro naši hráčku tolik úspěšném French Open. Zvláštní chemie „týmu Bucie“ fungovala i nadále a počínaje od US Open 2016 si Šafářová s Mattekovou podmanily dokonce tři grandslamy v řadě! Ve Wimbledonu tak usilovaly o zisk nekalendářního Grand Slamu, avšak vinou smolného zranění Američanky musely z turnaje odstoupit. Nedlouho poté Šafářová svou parťačku na šest týdnů vystřídala v čele světového žebříčku. Velký deblový úspěch si v roce 2016 připsala také na olympiádě v Riu, kde po boku Barbory Strýcové vybojovala bronzovou medaili. Celkově na okruhu WTA nasbírala sedm singlových a patnáct deblových trofejí.

Podobně jako Lucie Šafářová se také Barbora Strýcová výrazněji prosadila až v pozdějších fázích své kariéry. Ačkoliv byla juniorskou světovou jedničkou, mezi ženami se dlouhá léta pohybovala spíše ve druhé polovině první světové stovky. Teprve postupem do čtvrtfinále Wimbledonu 2014 se zařadila mezi hráčky širší světové špičky, což ostatně v následující sezóně zpečetila posunem na dvacáté místo žebříčku WTA. V letech 2016–2018 se třikrát v řadě probojovala do čtvrtého kola Australian Open, ale největší grandslamový úspěch zapsala až jako třiatřicetiletá hráčka v sezóně 2019, kdy senzačně postoupila do wimbledonského semifinále proti Sereně Williamsové. Během své pouti porazila nasazenou čtyřku Kiki Bertensovou, Belgičanku Elise Mertensovou, s níž prohrávala už 4:6 a 2:5, i velkou domácí naději Johannu Kontaovou. Soupeřky ničila svou urputnou obranou i pestrou celodvorcovou hrou plnou technických úderů a náběhů k síti. Se svou drobnou postavou elitním hráčkám nemohla konkurovat v razanci úderů a síle servisu, nahrazovala to však skvělým pohybem, nesmírně šikovnou rukou a tenisovou inteligencí. Svůj životní turnaj Strýcová korunovala titulem ze čtyřhry, jenž získala po boku tchajwanské tenistky Sie Su-wei. Tento úspěch ji navíc katapultoval na první místo světového žebříčku deblistek, na němž strávila celkem 27 týdnů. Úspěšná spolupráce těchto dvou neortodoxních hráček následně pokračovala postupem do finále Turnaje mistryň i Australian Open. Na jaře roku 2021, ve svých pětatřiceti letech, Strýcová kvůli těhotenství ohlásila konec kariéry. O dva roky později se však již jako maminka na kurty vrátila s cílem odehrát ještě rozlučkovou sezónu. Ta nakonec předčila všechna očekávání, neboť vyústila v druhý wimbledonský triumf česko-tchajwanského páru. Strýcová je ve čtyřhře také bronzovou olympijskou medailistkou z Ria de Janeira 2016. Dvojice Strýcová/Šafářová tehdy v prvním kole šokovala celý sportovní svět, když vyřadila hlavní adeptky na zlato, sestry Williamsovy. Ve dvouhře rodačka z Plzně zvítězila na dvou turnajích WTA, na dalších šesti pak prohrála až ve finále. Jejím žebříčkovým maximem bylo šestnácté místo.

Do stejné generace hráček náleží i Petra Cetkovská, jejíž nadějnou kariéru bohužel provázely četné zdravotní problémy. Životního výsledku dosáhla postupem do finále velmi dobře obsazeného turnaje v New Havenu, kde porazila tři hráčky absolutní světové špičky – Agnieszku Radwaňskou, Marion Bartoliovou a Na Li. Na grandslamech Cetkovská dvakrát prošla do osmifinále – na French Open 2008 a ve Wimbledonu 2011. Pohledná tenistka, jejímž žebříčkovým maximem bylo pětadvacáté místo, byla dlouhodobě překvapivě úspěšná v zápasech s hráčkami světové špičky: opakovaně porazila Kerberovou, Wozniackou, Ivanovičovou, Na Li, Bartoliovou či Erraniovou; s Radwaňskou vyhrála dokonce všechny čtyři duely.

Výraznou stopu na ženském okruhu v této dekádě zanechaly Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká, které spolu dlouhá léta tvořily jeden z nejúspěšnějších deblových párů. Populární dvojice „H+H“ ovládla dva grandslamové turnaje – French Open 2011 a US Open 2013. V sezóně 2012 Hlaváčková s Hradeckou sice žádnou trofej nezískaly, zato si však zahrály čtyři velká finále v řadě: ve Wimbledonu, na olympijském turnaji v Londýně, na US Open a nakonec i na Turnaji mistryň. Díky tomu se také zařadily na třetí a čtvrté místo světového žebříčku. O titul společně bojovaly ještě na Australian Open 2016. Poté, co se úspěšná dvojice rozpadla, zaznamenala Hlaváčková ještě jedno grandslamové finále na Australian Open 2017 s Číňankou Pcheng Šuaj. Ve stejné sezóně navíc s Maďarkou Babosovou ovládla Turnaj mistryň. Lucie Hradecká zase bojovala o titul na US Open 2017 po boku Kateřiny Siniakové. Obě hráčky byly úspěšné i ve smíšené čtyřhře: Hradecká má titul z French Open 2013 (s Františkem Čermákem), zatímco Hlaváčková ve stejném roce triumfovala na US Open (s Maxem Mirným). Ve dvouhře si Hradecká na okruhu WTA připsala celkem sedm finálových účastí, ale ani jednu nedokázala přetavit v zisk trofeje. Velkým úspěchem pro ni bylo semifinále skvěle obsazeného turnaje v Madridu, do něhož v roce 2012 postoupila po vítězstvích nad dvěma hráčkami top 5 Kvitovou a Stosurovou. Na světovém žebříčku se objevila nejvýše na 41. pozici. Hlaváčková si zahrála finále turnaje WTA v Bad Gasteinu (2013), osmifinále US Open (2012) a na žebříčku vystoupala na 58. pozici.

Především kvalitní deblistkou byla také Renata Voráčová, semifinalistka Wimbledonu 2017 (s Japonkou Ninomijovou) a jedenáctinásobná vítězka podniků WTA. Ve dvouhře si v roce 2010 zahrála semifinále turnaje ve Fesu a byla 74. hráčkou světa. Tři čtvrtfinále si na nejvyšším okruhu zahrála také Sandra Záhlavová, jejíž žebříčkové maximum bylo jen o čtyři příčky horší.

Vedle Petry Kvitové byla ale jednoznačně nejvýraznější osobností této dekády Karolína Plíšková. Té se sice na rozdíl od Kvitové nepodařilo vyhrát žádný grandslamový turnaj, ale díky své stabilní a dlouhodobě velmi vysoké výkonnosti v červenci 2017 jako druhá Češka po Martině Navrátilové stanula v čele světového žebříčku. Její tvrdé a přímé údery z obou stran z ní činily jednou z nejagresivnějších hráček na okruhu. Největší zbraň ale měla bezesporu ve svém špičkovém servisu, díky němuž se jí přezdívalo „Ace Queen“.  Hned v pěti sezónách totiž nasázela nejvíce es ze všech hráček a roku 2016 dokonce ustanovila historický rekord, když v 61 zápasech zaznamenala 530 nechytatelných servisů. Ačkoliv se jí nejvíce dařilo na tvrdém povrchu, na všech turnajích velké čtyřky si zahrála alespoň v semifinále. Průlomový grandslam pro ni představovalo US Open 2016, na němž vyřadila obě sestry Williamsovy a až v dramatickém finále podlehla Němce Angelique Kerberové. V roce 2017 se 186 centimetrů vysoká rodačka z Loun probojovala do semifinále v Paříži a o dva roky později také na Australian Open. Na něm navíc ve čtvrtfinále předvedla nevídanou otočku proti Sereně Williamsové, které od stavu 1:5 a 30:40 v rozhodující sadě nepovolila ani jednu hru a zvítězila 7:5. Roku 2021 Plíšková podruhé v kariéře postoupila do grandslamového finále, tentokrát na wimbledonské trávě. V semifinále si ve skvělém utkání poradila s nasazenou dvojkou Arynou Sabalenkovou, aby v boji o titul opět po třísetové bitvě padla s Australankou Ashleigh Bartyovou. Pětkrát se Plíšková kvalifikovala na Turnaj mistryň, z toho ve třech případech postoupila až do semifinále. Šest sezón zakončila v první světové desítce, jednou pak těsně pod ní na jedenáctém místě. Celkem na okruhu WTA ukořistila sedmnáct titulů, z toho jedenáct na větších podnicích kategorie Premier. Roku 2016 se především díky dvěma grandslamovým semifinále spolu s Němkou Goergesovou kvalifikovala také na Turnaj mistryň ve čtyřhře. Jako deblistka vybojovala pět titulů, z toho tři po boku svého dvojčete Kristýny Plíškové, která byla rovněž velmi úspěšnou hráčkou. Také ona měla největší zbraň ve svém servisu, na rozdíl od své sestry ale hrála levou rukou. Roku 2010, tedy ve stejném roce, kdy Karolína triumfovala na juniorském Australian Open, ovládla Kristýna juniorku ve Wimbledonu. Mezi ženami už ale kvalit své o dvě minuty mladší sestry nedosáhla – na světovém žebříčku to dotáhla nejvýše na 35. místo. Svůj jediný titul vybojovala roku 2016 v Taškentu, o rok později si zahrála ještě finále v Praze. Na grandslamech se jí dvakrát podařilo postoupit do třetího kola. Během své kariéry porazila hráčky jako Sabalenkovou, Ostapenkovou či Goergesovou, ale též svou věhlasnější sestru, a to v době, kdy byla světovou trojkou. Stalo se tak roku 2019 na trávě v Birminghamu a jednalo se o historicky první utkání dvou sester-dvojčat v rámci okruhu WTA.

Jako velká naděje se jevila také Denisa Allertová, která v roce 2014 hned při své premiéře na okruhu WTA prošla do semifinále turnaje v Lucemburku. Na úspěšný debut navázala v sezóně 2015: nejenže postoupila do druhého kola všech grandslamů, ale také přes Halepovou a Erraniovou prošla do finále solidně obsazeného podniku v čínském Kantonu. Halepová přitom v té době byla druhou hráčkou světového pořadí. Světovou dvojku Allertová porazila i v sezóně 2016, když v Indian Wells překvapila Angelique Kerberovou. Na Australian Open postupem do třetího kola vylepšila i své grandslamové maximum a brzy nato na žebříčku figurovala na 55. místě. Nejlepší grandslamové vystoupení nicméně předvedla až v roce 2018 na Australian Open, kde prošla do osmifinále.  

Raketový nástup měla i Tereza Smitková, která se v roce 2014 jako osmnáctiletá probojovala do čtvrtého kola ve Wimbledonu a zvítězila na turnaji WTA 125 v Limoges. Několik solidních výsledků včetně čtvrtfinále v Šen-čenu a tří výher na grandslamech zapsala i v následující sezóně, která ji vynesla až na 57. místo světového žebříčku. Tím ale její působení v nejvyšších patrech světového tenisu prakticky skončilo.

Ve stejné době jako Allertová a Smitková se začala prosazovat také Kateřina Siniaková, která ale na rozdíl od prvně jmenovaných svou výkonnost udržela po mnoho let a kromě toho později vyrostla v jednu z nejlepších deblistek celé historie. Premiérové grandslamové finále si zahrála na US Open 2017 po boku Lucie Hradecké, ale naplno svůj potenciál rozvinula až ve dvojici s Barborou Krejčíkovou. Doslova snovou sezónu spolu tyto dvě hráčky prožily v roce 2018, kdy ovládly French Open i Wimbledon, postoupily do finále Turnaje mistryň a staly se světovými jedničkami. Mnoha dalších úspěchů pak dosáhly v následující dekádě. Obě se pochopitelně věnovaly také singlové kariéře a ačkoliv Barbora Krejčíková se později stala dvojnásobnou grandslamovou šampiónkou, za lepší singlistku dlouho platila o půl roku mladší Siniaková. Už v roce 2014 se prosadila do první světové stovky, v níž se s výjimkou půlroční epizody na přelomu let 2015 a 2016 drží už dvanáct let. Roku 2017 v Šen-čenu a Bastadu také vybojovala své první dva singlové tituly. Pro Krejčíkovou byly brány elitní stovky naopak dlouho jako zakleté a prolomit se jí je podařilo až v roce 2020, krátce před svými pětadvacátými narozeninami.

V roce 2017 zažila průlomovou sezónu další z velkých hráček tohoto období, Markéta Vondroušová. Šikovná levačka ze Sokolova získala premiérový titul ještě před svými osmnáctinami v Bielu, když ve finále přehrála Estonku Kontaveitovou. V sezóně 2019 už senzačně postoupila do finále grandslamového French Open, kde vyřadila Suárezovou Navarrovou, Martičovou či Kontaovou a nasazené dvanáctce Sevastovové dokonce povolila pouhé dvě hry. Ve finále už však nestačila na vynikající Australanku Ashleigh Bartyovou. Její další progres ale zastavila operace zápěstí, kterou musela podstoupit ještě na podzim téhož roku.

V závěru desetiletí začaly vystrkovat růžky také další naděje, Karolína Muchová, Marie Bouzková a Tereza Martincová, které se ale naplno prosadily až v následující dekádě.

Mezi muži byla u nás v tomto období konkurence o poznání slabší, nicméně díky Tomáši Berdychovi jsme téměř celou dobu měli zastoupení v popředí hráčského pelotonu. Zatímco v předešlé dekádě Berdych po pozici ve světové špičce teprve nesměle pokukoval, teď se o slovo přihlásil důrazně. Zlom přišel v roce 2010, kdy nejprve postoupil do semifinále French Open a následně také do wimbledonského finále. Tam se však naplno projevilo, jak obtížné bylo vyhrát grandslam v této možná nejkvalitnější éře tenisové historie. Když už ve čtvrtfinále vyřadil Rogera Federera a v semifinále dokonce bez ztráty setu Novaka Djokoviče, zastavil ho ve skvělé formě hrající Rafael Nadal. Po životním úspěchu se Berdych posunul do první světové desítky, v níž se pak držel nepřetržitě více než šest let. To se přitom nepodařilo ani takovým legendám, jako byli Andre Agassi či Andy Murray. Nejvýše byl v květnu 2015 na čtvrté příčce a celkem v top ten strávil úctyhodných 369 týdnů. Je až neuvěřitelné, s jakou spolehlivostí dokázal i na největších akcích postupovat do závěrečných kol. Třešnička na dortu v podobě grandslamového titulu mu však zůstala odepřena. Berdych přitom jako jeden z mála tenistů okusil semifinále na všech turnajích velké čtyřky. V této fázi na nich ztroskotal celkem sedmkrát: dvakrát na Australian Open (2014, 2015) a ve Wimbledonu (2016, 2017) a jednou v Paříži (2010) a na US Open (2012). Čtvrtfinále si během své kariéry zahrál hned sedmnáctkrát, ale další finále už se mu přidat nepodařilo. Se 146 výhrami se i tak drží mezi patnácti nejlepšími hráči open éry před takovými velikány, jako byli Borg, Wilander či Courier. Mimořádně úspěšný byl zejména na Australian Open, kde vyhrál dokonce více utkání než Sampras. Společně s Wawrinkou a Tsongou je také jedním z pouhých tří tenistů, kteří dokázali na grandslamu porazit Federera, Nadala, Djokoviče i Murrayho. Celkově na okruhu nasbíral 640 vítězných zápasů a získal 13 titulů. Na turnajích kategorie Masters byl třikrát ve finále, ale trofej z pařížské haly Bercy, kterou vybojoval hned na začátku kariéry v roce 2005, zůstala v jeho sbírce osamocenou. Berdych byl svým stylem klasický „big hitter“. Základem jeho hry byl tvrdý servis a agresivní, technicky dokonalé údery od základní čáry.

To Radek Štěpánek byl zcela odlišným typem hráče. Se svým celodvorcovým, nesmírně pestrým herním pojetím plným technických úderů, kraťasů a efektních volejů jako by patřil do jiné tenisové éry. V roce 2010 už mu sice bylo dvaatřicet let a čím dál častěji se potýkal s nejrůznějšími zdravotními problémy, fanoušky po celém světě však svými kouzly bavil ještě značnou část této dekády. Díky své nezlomné vůli se několikrát dokázal vrátit po velmi těžkých zraněních a ještě v osmatřiceti letech předváděl konkurenceschopné výkony. Svou poslední, zato však nejcennější singlovou trofej získal v roce 2011 ve Washingtonu. Jeho největší chvíle v kariéře však přišly až o rok později, kdy výhrou nad Nicólasem Almagrem rozhodl památné finále Davisova poháru proti Španělsku. V roce 2013 navíc stejný počin zopakoval i v Bělehradě proti Srbsku. Na turnajích ATP už se sice do finále neprosadil, nicméně v první padesátce světového pořadí se držel až do roku 2014. Tehdy ještě například na trávě v Queen´s Clubu dokázal porazit Murrayho a postoupil do semifinále, aby následně ve Wimbledonu v překrásné čtyřsetové bitvě trápil i pozdějšího vítěze Novaka Djokoviče. Další zdravotní patálie a sedmiměsíční absence ale způsobily, že se v žebříčku propadl až na 369. pozici. Většina hráčů jeho věku by za této situace asi ukončila kariéru, on se ale ještě dokázal vrátit do první stovky, v níž figuroval až do roku 2017. Ještě výraznější úspěchy Štěpánek slavil v deblu, v němž se v pořadí ATP propracoval až na čtvrtou příčku. Nejvíce se mu dařilo po boku legendárního Inda Leandera Paese, s nímž vyhrál Australian Open 2012 a US Open 2013. Roku 2016 si také zahrál finále Australian Open s Kanaďanem Nestorem a na olympiádě v Riu s Lucií Hradeckou vybojoval vytouženou bronzovou medaili v mixu.

Kromě Berdycha a Štěpánka se v tomto desetiletí na okruhu ATP prosadili už jen Lukáš Rosol a Jiří Veselý. Rosol na sebe poprvé upozornil na French Open 2011, když coby kvalifikant vyřadil světovou osmičku a semifinalistu z předešlého ročníku Jürgena Melzera. Ještě mnohem větší šok ale způsobil následujícího roku ve Wimbledonu poté, co ve druhém kole jako stý hráč žebříčku porazil světovou dvojku a dvojnásobného šampióna Rafaela Nadala. Snad ještě více než samotné vítězství zaujal způsob, jakým jej dosáhl – svého mnohem věhlasnějšího soka totiž z kurtu takříkajíc vystřílel. Zejména pátý set odehrál v naprosté euforii a míče z jeho rakety létaly takovou rychlostí, že Nadal chvílemi jen nevěřícně kroutil hlavou. Stanice Eurosport jeho výhru označila za jednu z největších senzací celé tenisové historie. Rosolova extrémně riskantní hra ale nefungovala dostatečně často na to, aby ho vynesla výše než na 26. místo světového pořadí, jež bylo jeho maximem. Na hlavní tour brněnský rodák vybojoval dva tituly – v roce 2013 na antuce v Bukurešti a o rok později na betonu ve Winston-Salemu. Na grandslamech se mu nikdy nepodařilo přejít přes třetí kolo, které si zahrál celkem čtyřikrát. Byl ale platným členem našeho daviscupového týmu a svými body přispěl k oběma triumfům v letech 2012 a 2013. V soutěži navíc porazil i takové hvězdy, jako byli Alexander Zverev či Jo-Wilfried Tsonga.

Jiří Veselý jako junior zvítězil na Australian Open 2011 a byl světovou jedničkou, mezi dospělými ale jeho výkony trochu svazovala přílišná očekávání. Levák s tvrdým servisem a skvělým bekhendem ale i tak prožil velmi slušnou kariéru, během níž se vyšplhal na 35. místo světového žebříčku a osm sezón zakončil v elitní stovce. Nejvíce ho proslavila dvě vítězství nad Novakem Djokovičem. Prvně úřadující světovou jedničku překvapil roku 2016 na antuce v Monte Carlu, podruhé pak o šest let později na tvrdém povrchu v Dubaji. Je jediným hráčem, který fenomenálního Srba v době jeho kralování dokázal porazit dvakrát, aniž by s ním prohrál zápas. Z grandslamů se Veselému dařilo zvláště ve Wimbledonu, kde nejenže dvakrát postoupil do osmifinále, ale také tam porazil několik hráčů velmi zvučných jmen – Zvereva, Thiema, Monfilse, Kordu, Paula či Fogniniho. Na okruhu ATP rodák z Březnice vybojoval dva tituly – v Aucklandu (2015) a v Puné (2020), kromě toho si ještě dvakrát zahrál ve finále. Životní výsledek si připsal roku 2022 na skvěle obsazeném turnaji v Dubaji, kde přes čtyři špičkové hráče – Čiliče, Bautistu Aguta, Djokoviče a Šapovalova – postoupil až do finále. Byl také u toho, když náš tým v roce 2013 vyhrál Davisův pohár.

Do první světové stovky na přelomu sezón 2016 a 2017 nakoukl také Adam Pavlásek, který se ale později i v důsledku nepříliš stabilního zdraví přeorientoval na dráhu deblového specialisty. Také on byl nadějným juniorem – dvakrát si zahrál grandslamové semifinále a na žebříčku se propracoval až na sedmé místo. Mezi dospělými ve dvouhře zvítězil na čtyřech challengerech, třikrát postoupil do druhého kola grandslamů a v roce 2018 si zahrál čtvrtfinále na turnaji ATP v Kitzbühelu. Jeho nejvyšším žebříčkovým umístěním bylo 72. místo.

Velký ústup ze slávy zaznamenali čeští deblisté. Kromě Radka Štěpánka, který úspěšně kombinoval dvouhru a čtyřhru, jsme v této disciplíně na rozdíl od předešlých období neměli žádného špičkového hráče. Jediným nově se prosadivším deblovým specialistou byl Roman Jebavý, jeho maximem ale bylo 43. místo světového pořadí a na grandslamech se dostal nejdále do osmifinále.