Kapitola 2

Dvacátá léta: éra bratří Koželuhů

Po skončení první světové války a následném vzniku Československa se tenisové dění u nás znovu rozjelo na plné obrátky. Roku 1919 byla založena Československá lawn-tenisová asociace, jejímž předsedou byl zvolen Jaroslav Just. Hned téhož roku bylo v Praze uspořádáno první mezinárodní mistrovství Československa. Jeho vítězem se stal ještě stále ve vrcholné formě hrající Ladislav Žemla. Ten se o rok později v Antverpách dočkal i vytoužené olympijské medaile, když společně se svou pozdější ženou Miladou Skrbkovou získal bronz ve smíšené čtyřhře.

V roce 1921 se Československo poprvé zúčastnilo Davisova poháru. Naše reprezentace (Žemla, Just a Karel Ardelt) sice v prvním zápase těsně podlehla Belgii, nicméně Žemla porazil jednoho z nejlepších evropských hráčů Jeana Washera. Prvního vítězství v soutěži se ale naši tenisté dočkali až v roce 1924, kdy přes Nový Zéland, Švýcarsko a Dánsko postoupili do finále evropského pásma. V dalším postupu naší trojici Jan Koželuh, Pavel Macenauer a Ladislav Žemla zabránilo až hvězdné družstvo Francie, za nějž nastoupili René Lacoste, Henri Cochet a Jacques Brugnon. Naši hráči sice nevyhráli ani zápas, ale kůži neprodali lacino a například Cochet potřeboval k vítězství nad Macenauerem pět setů. O dva roky později jsme stejného soupeře přivítali v domácím prostředí na pražské Štvanici a ačkoliv jsme opět prohráli bez zisku bodu, o výkonech našeho týmu mluvil celý tenisový svět. Blýskl se zejména Jan Koželuh, který přinutil nejlepšího hráče světa Lacosta k úžasné pětisetové bitvě. „Hra, kterou dnes předvedl Jan Koželuh, je podle mého názoru hrou budoucnosti. Věřím, že podobným stylem se bude hrát tenis za dvacet let,“ ocenil jeho výkon Henri Cochet. Ve čtyřhře pak naše dvojice Koželuh/Žemla podlehla Lacostovi s Brugnonem také až 5:7 v páté sadě. O další dva roky později se československé mužstvo podruhé probojovalo do finále evropského pásma, ale v Miláně prohrálo nejtěsnějším rozdílem s Itálií. V týmu se tehdy prvně objevila vycházející hvězda našeho tenisu, Roderich Menzel.

V roce 1926 se naši hráči poprvé představili také na grandslamových turnajích a hned se dočkali poměrně výrazných úspěchů. V Paříži postoupil Koželuh do čtvrtého a Macenauer do třetího kola a ve Wimbledonu se Koželuh probojoval dokonce do čtvrtfinále. V něm podlehl po čtyřsetové bitvě dalšímu ze slavných francouzských „mušketýrů“ a pozdějšímu vítězi celého turnaje Jeanu Borotrovi. Neztratil se ani tehdy osmatřicetiletý Žemla, jenž skončil ve třetím kole na raketě Jacquese Brugnona. V roce 1927 Koželuh postoupil ve Wimbledonu znovu do čtvrtfinále a na konci roku byl jako vůbec první československý tenista zařazen do elitní desítky světového žebříčku.

Navzdory těmto úspěchům byl ale pořád trochu ve stínu svého staršího a ještě věhlasnějšího bratra Karla Koželuha, který se však po celou dobu své kariéry pohyboval mezi profesionály. Jeho umění bylo už od dětství na takové výši, že se ve čtrnácti letech stal „profesorem tenisu“ v Mnichově. Tím si ovšem zabouchl dveře k účasti v Davis Cupu, ve Wimbledonu a na dalších velkých turnajích, jež byly určeny pouze amatérům. Roku 1925 si Koželuha ve Vídni všiml Jean Borotra a pozval ho do francouzského Deauville, jež hostilo mistrovství světa tenisových profesionálů. Koželuh pozvání přijal a celý turnaj senzačně vyhrál, když porazil všechny favority včetně Ira Burkeho, Němce Najucha i Francouze Plaa. Odměnou mu bylo nejen 15 000 franků, ale též bouřlivé přivítání na pražském Wilsonově nádraží, kde ho čekalo na 10 000 příznivců. Někdy v té době se také započalo jeho velké přátelství s legendární Francouzkou Suzanne Lenglenovou, jež dokonce dalo vzniknout fámám o jejich zásnubách. Koželuh s touto fenomenální tenistkou absolvoval turné po Anglii a Skotsku a také zařídil, že sehrála několik exhibičních utkání s našimi hráčkami v Praze a v Brně.

Roku 1926 byl na neoficiální mistrovství světa profesionálů povýšen tzv. Bristol Cup, který se hrál v Mentonu na francouzské riviéře. Na tomto turnaji Koželuh triumfoval dokonce šestkrát za sebou. Na přelomu dvacátých a třicátých let pak vznikl skutečný profesionální okruh, jehož hlavními pilíři byly tři turnaje „Pro Slams“, jakási obdoba amatérských grandslamů. I na nich se Koželuh navzdory pokročilejšímu věku dokázal výrazně prosadit, když třikrát ovládl mistrovství USA (1929, 1932 a 1937) a jednou mistrovství Francie (1930). Řadu let byl mezi profesionály prvním nebo druhým hráčem světového žebříčku.

Ve třicátých letech sehrál nespočet exhibičních utkání po celé Americe i Evropě se skupinou špičkových hráčů vedenou legendárním Billem Tildenem, podle něhož se jí přezdívalo „Tildenův cirkus“. Kromě Koželuha a Tildena do ní patřili například bývalí vynikající amatéři Vinnie Richards nebo Frank Hunter. Trojnásobný wimbledonský vítěz Tilden přešel k profesionálům koncem roku 1930 a chtěl se uvést sérií zápasů právě proti Koželuhovi, pyšnícímu se pověstí takřka neporazitelného hráče. Američan sice sérii celkem přesvědčivě (pravděpodobně poměrem 50:17) ovládl, ale náš tenista mu byl více než důstojným soupeřem. Jejich vzájemné zápasy vždy provázel enormní zájem veřejnosti. První utkání v newyorské Madison Square Garden, které Američan vyhrál 3:0 na sety, bylo předem označováno za zápas století a vidělo jej na 17 000 diváků. Koželuh poté zvítězil třeba v Hollywoodu před zraky Charlieho Chaplina, Bustera Keatona nebo Grety Garbo. V roce 1932 se spolu oba tenisté utkali také v Praze. Zájem o utkání byl tak velký, že na stadionu Sparty musel být vybudován speciální dvorec s hledištěm pro 15 000 diváků, kteří přihlíželi Tildenově výhře 3:1 na sety. 

Koželuh proslul dokonalým defenzivním stylem, při němž těžil ze své vytrvalosti, houževnatosti, skvělého pohybu po dvorci a neobyčejně přesné ruky. Sám Tilden se zmínil, že jeho český protivník je jistější a má lepší bekhend než Lacoste. Po jeho prvním utkání na americké půdě v roce 1928 vyšla v místním tisku tato zpráva: „Karel Koželuh z Československa, profesionální mistr Evropy, objevil se poprvé před veřejností v této zemi včera odpoledne, poraziv Vincenta Richardse, profesionálního mistra Ameriky 6:4, 6:4, 3:6, 6:3, v zápase tak nabitém všemi divy hry, že dav nadšenců sotva mohl věřiti svým očím. Jedním z největších hráčů vůbec je tento lehkonohý, třicetiletý Čech, jenž nebyl poražen po deset let. Koželuh více než ospravedlnil všechny úžasné věci, které se vykládaly o něm a o divech jeho rakety. Jaká lehkost a dokonalost úderů! Jest ztělesněním Lacostovy velkolepé hry od baseliny, Cochetova ovládání zápěstí, Borotrovy rychlosti a útočnosti a Tildenova dokonalého krytí hřiště.“

Jak by si Koželuh vedl na grandslamových turnajích či v Davisově poháru, zůstane navždy nezodpovězenou otázkou. Pravdou je, že někteří odborníci byli k umění tehdejších profesionálů skeptičtí a zastávali názor, že by v konfrontaci s nejlepšími amatéry neobstáli. Přitom ale právě Richards, s nímž měl Koželuh vysoce aktivní bilanci, byl v roce 1924 mezi amatéry na druhém místě světového žebříčku. Toto tvrzení nakonec popírají i Koželuhovy jednoznačné výhry nad bratrem Janem nebo nad naším nejlepším hráčem třicátých let Menzelem, kteří rovněž patřili mezi desítku nejlepších světových amatérů. Sám Cochet, který úroveň profesionálního tenisu zpochybňoval, Koželuhovu přímou výzvu k vzájemnému utkání odmítl. O vynikajícím renomé našeho tenisty ostatně svědčí i fakt, že trénoval americké, britské i československé daviscupové mužstvo a také prvního držitele Grand Slamu, legendárního Dona Budge. Koželuh byl navíc neuvěřitelně všestranným sportovcem a předtím, než se rozhodl naplno věnovat tenisu, reprezentoval Československo úspěšně také v ledním hokeji a ve fotbale!

Rod Koželuhů, to však zdaleka nebyli jen bratři Jan a Karel. Sourozenců bylo celkem devět a skoro všichni byli výbornými tenisty. Zvláště pak bratři Josef a Antonín, kteří se stejně jako Karel živili trénováním a objížděli profesionální turnaje po celé Evropě. Taktéž jediná sestra Marie Koželuhová byla jednou z našich nejlepších hráček meziválečného období a v roce 1929 zvítězila na mezinárodním mistrovství Československa.