Kapitola 5

1955–1965: nadvláda Sukové a Javorského

Situace okolo tenisu se částečně zlepšila ve druhé polovině padesátých let s příchodem nového svazového vedení. To si uvědomilo, že může úspěchy využít k propagaci komunistické ideologie a začalo pracovat na obnově dřívější slávy československého tenisu. Naši hráči se začali pozvolna opět zúčastňovat mezinárodních turnajů a naopak zahraniční tenisté byli zváni k nám. Na exhibičních turnajích se zde představili Laver, Hoad, Emerson a další, kteří přivedli do hledišť diváky a zvedli novou vlnu zájmu o bílý sport. Podmínky měly k ideálu sice stále na míle daleko, ale už se dalo alespoň trochu dýchat. Zahraniční výjezdy však byly výsadou jen několika mála vyvolených – nejdříve to byl jen jeden hráč a jedna hráčka, teprve později se kvóty postupně navyšovaly. Ani ti nejlepší si však nemohli turnaje vybírat podle svého uvážení, jako je tomu dnes. Turnajový plán sestavovalo vedení svazu a většinou zahrnoval jen pár zahraničních štací ročně. Kromě vynikající výkonnosti byla samozřejmě podmínkou také loajalita k režimu. Z grandslamů se jezdilo prakticky jen do Paříže a na Wimbledon, jelikož výjezdy do USA a zvláště pak do Austrálie byly příliš nákladné. Na Australian Open se například česká žena prvně představila až v roce 1975. 

Je malým zázrakem, že právě v této době vyrostla v Československu vůbec poprvé hráčka skutečně světových kvalit. Byla jí Věra Suková, do roku 1961 hrající pod dívčím jménem Pužejová. Ačkoliv tenisovou raketu v ruce držela poprvé až v patnácti letech, dokázala se roku 1962 jako první Češka probojovat do wimbledonského finále. Během svého senzačního tažení vyřadila obhájkyni titulu a světovou jedničku z předešlé sezóny Angelu Mortimerovou, nasazenou dvojku Darlene Hardovou i třetí nasazenou, legendární Brazilku Marii Buenovou. Výsledek finálového zápasu proti Karen Susmanové bohužel do značné míry ovlivnilo zranění nohy, které si přivodila den před zápasem. Na konci sezóny byla Suková pátou hráčkou světa a zároveň nejlepší Evropankou. Poprvé o sobě ale dala vědět již o pět let dříve na Roland Garros, kde postoupila do semifinále dvouhry a spolu s Jiřím Javorským ovládla soutěž ve smíšené čtyřhře. Ta se tehdy ještě těšila o poznání většímu zájmu publika, než je tomu dnes. Blízko k zopakování stejného úspěchu měla tato dvojice ještě v roce 1961, ale ve finále po boji nestačila na hvězdný pár Hardová/Laver. Přestože byla Suková svým založením útočnou tenistkou, vyjma zmíněného wimbledonského finále dosahovala nejlepších výsledků na antuce v Paříži. Dvakrát zde skončila v semifinále a třikrát ve čtvrtfinále. K větším úspěchům ve Wimbledonu jí chyběla především herní praxe na trávě. Do All England Clubu totiž dlouhá léta přijížděla na poslední chvíli, bez jakékoliv možnosti adekvátně se na zrádný povrch připravit. Na mezinárodním mistrovství USA, tehdy ještě hraném také na trávě ve Forest Hills, si „za odměnu“ zahrála až v roce 1962 a výsledkem hned byla účast ve čtvrtfinále. Na domácí scéně byla Suková prakticky neporazitelná po celé desetiletí.

Podobně výsadní postavení měl mezi muži Jiří Javorský, i když v jeho případě to bylo dáno i celkově slabší konkurencí. Při vší úctě, tehdejší reprezentanti Jiří Parma, Ján Krajčík, Milan Nečas, Pavel Benda, Pavel Korda nebo Petr Štrobl se se světovou špičkou měřit nemohli. Možnost pravidelně se utkávat s nejlepšími hráči jim přece jen citelně chyběla. Dostávalo se jim jí v podstatě jen v Davisově poháru, což bylo evidentně málo. Ostatně výsledky našeho týmu v soutěži tomu také odpovídaly. Československé družstvo dlouhá léta vypadávalo v prvním nebo druhém kole, jedinou výjimkou byl rok 1962, kdy se probojovalo alespoň do čtvrtfinále evropského pásma.

Javorský měl v našem daviscupovém týmu zcela neotřesitelnou pozici a stal se jednou z jeho největších legend. Během jedenácti sezón absolvoval úctyhodných 55 zápasů, z nichž 33 vyhrál. Své soupeře většinou převyšoval vynikající technikou a obrovským přehledem na kurtu, měl ale poněkud slabší podání a údery od základní čáry. Domácí šampionát ovládl devětkrát a celých třináct let byl naší jedničkou. Jeho největším mezinárodním úspěchem byl již zmíněný titul z Roland Garros ve smíšené čtyřhře s Věrou Sukovou. Ve dvouhře se v Paříži dvakrát (1959, 1963) probojoval mezi nejlepší šestnáctku. Ve Wimbledonu v roce 1959 vyhrál soutěž útěchy určenou pro hráče vyřazené v úvodních kolech. O rok později na londýnské trávě nedotáhl k vítěznému konci dobře rozehraný zápas s legendárním Royem Emersonem, nad nímž vedl už 2:0 na sety.Během své kariéry nicméně porazil jiné velké hráče, jako byli například Rafael Osuna, Marty Riessen, Pierre Darmon, Juan Gisbert nebo John Newcombe.