Kapitola 3

Třicátá léta: velký rozkvět československého tenisu

Československý tenis, zvláště pak ten mužský, měl v meziválečném období ve světě velmi dobrý zvuk. K nejlepším světovým hráčům třicátých let patřil vedle bratrů Koželuhových také  Roderich Menzel, československý reprezentant německé národnosti. Jeho velkou předností byla na tehdejší poměry nezvykle vysoká postava (měřil 191 cm), díky níž své soupeře ničil agresivním útočným stylem s razantním podáním, tvrdým forhendem a nekompromisní hrou na síti. Jeho temperament se ovšem na kurtu projevoval i častými výbuchy vzteku a hádkami s rozhodčími či diváky, kvůli nimž nejednou musel předstoupit před disciplinární komisi a které ho možná leckdy připravily i o lepší výsledek. Například v roce 1935 ho v semifinále v Římě proti domácímu Palmierimu diváci rozzuřili natolik, že za stavu 6:4, 6:4 a 2:0 ve svůj prospěch odešel z kurtu a už se nevrátil. Poprvé na sebe Menzel výrazně upozornil roku 1931, když zvítězil na mezinárodním mistrovství Německa v Hamburku. Hned v následující sezóně se dočkal prvního velkého výsledku také na grandslamu, když na pařížské antuce vyřadil nasazenou dvojku Freda Perryho a dokráčel až do semifinále. Příslušnost ke světové elitě potvrzoval i v dalších letech, kdy na Roland Garros a ve Wimbledonu postupoval téměř pravidelně mezi nejlepší osmičku. Jako první československý hráč se také zúčastnil mezinárodních mistrovství USA i Austrálie. Ve Forest Hills si dvakrát zahrál ve čtvrtém kole a při své jediné účasti v Melbourne to dotáhl až do čtvrtfinále. Zvítězil na mnoha mezinárodních turnajích, například v Monte Carlu nebo ve známém Rot Weiss Clubu v Berlíně. Porazil hvězdy, jako byli Gottfried von Cramm, Fred Perry, Jean Borotra nebo Jack Crawford. Při exhibici v Praze dokonce vedl 4:1 v pátém setu i nad legendárním Billem Tildenem. V roce 1934 byl tenisovými odborníky zařazen na sedmé místo světového žebříčku. V době, kdy byl na vrcholu své výkonnosti, ale musel tenisový kolotoč opustit kvůli problémům se srdcem a trvalo více než rok, než se opět mohl vrátit na dvorce. Ze svého umění však mnoho nezapomněl a roku 1938 se dokonce dočkal největšího úspěchu kariéry, když postoupil do finále Roland Garros. Mezi nejlepšími osmi přitom nasazenému Jugoslávci Mitičovi povolil jedinou hru. V boji o titul pak nestačil na legendárního Dona Budge, který ten rok jako první hráč v historii zkompletoval kalendářní Grand Slam. Velkých úspěchů Menzel dosáhl i jako deblista. V roce 1935 si s Britkou Kay Stammersovou zahrál o titul z mixu na mezinárodním mistrovství USA a stal se tak vůbec prvním československým hráčem, který se probojoval do finále některého z grandslamových turnajů. O dva roky později s krajanem Ladislavem Hechtem postoupil také do semifinále čtyřhry ve Wimbledonu. To bylo tehdy považováno za velkou senzaci, neboť naši hráči v prvním kole vyřadili hvězdné Australany Crawforda a McGratha. Nesmazatelným písmem se Menzel zapsal také do dějin československého daviscupového mužstva. Drží totiž dosud nepřekonaný rekord čtyřiceti vítězných zápasů ve dvouhře. Především díky němu postoupilo Československo ve třicátých letech hned čtyřikrát do finále evropského pásma. Po podpisu mnichovské dohody ale Menzel pod vlivem okolností odešel do Německa a od roku 1939 již reprezentoval svou novou vlast.

To osud Ladislava Hechta byl zcela odlišný. Byl to Slovák židovského původu, jemuž se těsně před válkou povedlo utéci do Spojených států. Tam následně pracoval v továrně na munici. Jeho úspěšná kariéra se naplno rozjela v roce 1931, kdy se stal členem našeho daviscupového mužstva. Toho roku náš tým (Menzel, Hecht a Ferenc Maršálek) po třech letech postoupil do finále evropského pásma proti Velké Británii a Hecht se v něm blýsknul výhrou nad světovou dvojkou Bunnym Austinem. Bohužel to však tehdy byl jediný bod našeho celku. Během třicátých let se Hecht na grandslamech probojoval osmkrát mezi šestnáctku nejlepších hráčů, jenže do čtvrtfinále proklouzl pouze jednou – roku 1938 ve Wimbledonu. Dokázal ale porazit hvězdy jako Schroedera, Boussuse, De Stefaniho, Bernarda, Punčece a další. Fenomenální Don Budge mu v Queensu utekl ze dvou mečbolů. V letech 1937 a 1942 byl Hecht některými odborníky zařazen do první světové desítky. Ještě v roce 1951 se jako dvaačtyřicetiletý probojoval do třetího kola mezinárodního mistrovství USA, v němž statečně vzdoroval wimbledonskému šampiónovi Budgi Pattymu.

Roku 1934 se naše daviscupové mužstvo již počtvrté probojovalo do finále evropského pásma. Tým ve složení Menzel, Hecht a Maršálek nestačil v Praze na silné Australany, ačkoliv Menzel porazil McGratha i Crawforda. Ten přitom v předešlém roce zvítězil na třech grandslamech a byl jasnou světovou jedničkou. Roku 1935 jsme byli ve finále znovu, tentokrát byl ale nad naše síly tým Německa vedený Gottfriedem von Crammem. V pozici naší dvojky tehdy poprvé nastupoval Josef Caska, další vynikající hráč, který měl podle mnohých potenciál stát se tenistou světového formátu. Často jej ale brzdila trochu slabší psychika. Dařilo se mu na prestižních turnajích na francouzské a italské riviéře, kde si několikrát zahrál ve finále a porazil špičkové domácí hráče Brugnona, Boussuse nebo Petru. Vyhrál také mezinárodní mistrovství Rumunska v Bukurešti a na slavném turnaji v londýnském Queen´s Clubu byl v semifinále. Ve Wimbledonu a na Roland Garros se mu podařilo postoupit nejdále do čtvrtého kola.

Naposledy se tato generace hráčů dostala do finále evropského pásma v roce 1937, kdy opět nestačila na německý výběr. Čestný bod tentokrát získal mladý František Cejnar. Také on patřil k velkým nadějím našeho i evropského tenisu, ale jeho slibně se rozvíjející kariéru předčasně ukončilo vážné onemocnění ledvin. Už když mu bylo devatenáct, porazil v Berlíně světovou dvojku Gottfrieda von Cramma. Ze čtyř účastí na grandslamových turnajích pak třikrát postoupil do čtvrtfinále (na Roland Garros 1937 a 1938 a ve Wimbledonu 1938) a  některými odborníky byl dokonce zařazen do první světové desítky.

Hráčská základna ve třicátých letech byla v Československu neobyčejně široká. Na mezinárodních turnajích se výsledkově prosazovali i další tenisté – Josef Maleček, Vojtěch Vodička, Josef Síba či Friedrich Rohrer. Josef Maleček se čtyřikrát zúčastnil Roland Garros, z toho dvakrát postoupil do třetího kola a v roce 1933 dokonce do osmifinále. Stal se mistrem Československa a Rumunska a úspěchy slavil i na turnajích ve Francii a Itálii. Podobně jako Karel Koželuh nebo později Jaroslav Drobný byl i Maleček všestranně nadaným sportovcem, který dosáhl mimořádných úspěchů především v ledním hokeji. Čtyřikrát získal zlato z mistrovství Evropy, dvakrát bronz z mistrovství světa a za reprezentaci nastřílel úctyhodných 114 gólů. Od roku 2003 je dokonce členem mezinárodní hokejové síně slávy. Několik mezinárodních turnajů v Německu, Polsku i na francouzské a italské riviéře vyhrál také Vojtěch Vodička. Porazil na nich třeba Harryho Hopmana nebo Jacquese Brugnona. Grandslamových turnajů se zúčastňoval až po druhé světové válce, to už měl ale nejlepší léta za sebou. Přesto se ještě roku 1948 ve svých čtyřiceti letech probojoval do osmifinále Roland Garros. Josef Síba si zase v letech 1934 a 1939 zahrál ve třetím kole Wimbledonu. Na mezinárodním mistrovství Československa měl v roce 1936 dokonce dva mečboly na nejlepšího hráče světa Freda Perryho, nakonec mu však podlehl 7:9 v pátém setu. Friedrich Rohrer byl podobně jako Menzel tenistou německé národnosti, ale v Davisově poháru i na olympijských hrách reprezentoval Československo. Také on dokázal v roce 1933 postoupit do osmifinále na Roland Garros.Koncem třicátých let se na scéně objevil ještě jeden talentovaný hráč – Jaroslav Drobný. Když v roce 1938 jako šestnáctiletý mladík vyhrál prestižní turnaj v berlínském Rot Weiss Clubu a na národním šampionátu v Táboře porazil Rodericha Menzela, bylo zřejmé, že má před sebou zářnou kariéru. Právě on ale nejvíce doplatil na to, že druhá světová válka tenisové dění v Evropě na několik let zcela ochromila.

V ženách situace zatím ještě tak slavná nebyla. Nejlepší hráčkou meziválečné éry byla Greta Deutschová, která sice několikrát postoupila do finále turnajů na francouzské a italské riviéře, ale grandslamů se zúčastnila pouze dvakrát a v obou případech vypadla hned v prvním zápase. Řadu úspěchů však zaznamenala ve čtyřhře vedle jedné z nejlepších hráček té doby, fenomenální Polky Jadwigy Jedrzejowské. V mixu zase sbírala vavříny s našimi hvězdami Koželuhem, Menzelem i Hechtem.Emma Čepková si naopak připsala svůj nejcennější úspěch na wimbledonské trávě, kde roku 1935 postoupila až do osmifinále. V něm byla navíc velmi blízko obrovské senzaci, když vedla 6:3, 3:1 nad pozdější šampiónkou a jednou z nejlepších hráček všech dob Helen Willsovou-Moodyovou.