Kapitola 4

Poválečné období: úspěchy Drobného i doba temna

Po osvobození náš tenis rychle navázal na vysokou předválečnou úroveň. Mezi největší světové hvězdy se brzy zařadil Jaroslav Drobný, fenomenální sportovec, který dosáhl na nejvyšší mety hned ve dvou odvětvích – tenise a ledním hokeji. Jako hokejista byl vůdčí postavou našeho mužstva, které v Praze roku 1947 vůbec poprvé triumfovalo na mistrovství světa. On sám na turnaji nastřílel 15 branek. O rok později s československým týmem ve Svatém Mořici vybojoval také stříbrnou olympijskou medaili. Jako tenista měl fantastický levácký servis, náramný cit pro míč a vynikající hru na síti. 

Hned na prvním poválečném Wimbledonu v pěti setech udolal hvězdu první velikosti – sebevědomého Jacka Kramera, jenž do té doby ve třech zápasech ztratil dohromady pouhých pět gemů. Náš tenista poté prohrál až v semifinále s Australanem Geoffreyem Brownem. Vynikající formu potvrdil i na Roland Garros, kde postoupil až do finále. Škoda jen, že v něm proti domácímu Marcelu Bernardovi nedokázal zužitkovat vedení 2:0 na sety. V následujícím roce došel ve Wimbledonu do čtvrtfinále a na mezinárodním mistrovství USA ve Forest Hills ještě o kolo dál, tam mu však Kramer hořkou wimbledonskou porážku oplatil.

Drobný ale po celý rok zářil v Davisově poháru, kde společně s Vladimírem Černíkem vybojoval historický postup do mezipásmového finále, jehož vítěz měl právo vyzvat obhájce trofeje v zápase o titul. Náš tým postupně přešel přes Švédsko, Švýcarsko, Nový Zéland, Francii a Jugoslávii a Drobný ze čtrnácti zápasů neprohrál ani jediný. Ve finále proti Austrálii navíc první den porazil Dinnyho Pailse, tento bod ale nakonec zůstal osamoceným. Stejně naše družstvo dopadlo i o rok později. Dvojice Drobný, Černík doplněná o Ferdinanda Vrbu a dalšího „obojživelníka“ Vladimíra Zábrodského znovu postoupila do finále proti Austrálii, jíž tentokrát podlehla ještě těsněji 2:3. Naši prohrávali po prvním dnu již 0:2, pak ale vyhráli čtyřhru a Drobný vykřesal jiskřičku naděje pětisetovou výhrou nad Adrianem Quistem, jemuž dokonce odvrátil mečbol. V rozhodujícím zápase ale bohužel Černík proti Sidwellovi neuhrál ani set. V témže roce si Jaroslav Drobný doslova podmanil antukovou Paříž. Nejenže opět postoupil do finále ve dvouhře, ale navíc vyhrál jak mužskou, tak i smíšenou čtyřhru. Napřesrok poprvé pronikl do zápasu o titul také ve Wimbledonu, ale nestačil v něm na nasazenou jedničku Američana Teda Schroedera. Ještě víc než finálová porážka ho ale trápilo, jakým směrem se ubíral vývoj v naší zemi.

Rok po komunistickém převratu začala vládnoucí garnitura tenis coby údajně buržoazní sport systematicky utlačovat a Drobného zahraniční výjezdy tak byly čím dál komplikovanější. A protože byl spolu s Emilem Zátopkem nejslavnějším československým sportovcem, jeho jméno bylo navíc často zneužíváno jako nástroj k propagandě totalitního režimu. Vše vyvrcholilo během turnaje v Gstaadu v létě 1949, kdy tehdejší švýcarský konzul a pozdější ředitel Československé televize Jan Zelenka Drobnému zakázal nastoupit k finálovému zápasu proti jihoafrickému soupeři. Vladimír Černík, který hrál na turnaji také, ho tenkrát přesvědčil, aby už se domů nevracel. „Všechno, co jsem měl, bylo pár triček, kartáček na zuby a padesát dolarů,“ vzpomínal Drobný na těžké období po odchodu z vlasti, kterou miloval. Následně se usadil ve Velké Británii, ale získat britské občanství se mu hned nepodařilo. Na turnajích startoval nejprve bez státní příslušnosti, než mu občanství roku 1950 nabídl Egypt. Pod jeho vlajkou pak získal většinu svých fenomenálních úspěchů. V letech 1951 a 1952 dvakrát za sebou triumfoval na Roland Garros a roku 1954 svou vynikající kariéru korunoval wimbledonským titulem. Na turnaji porazil Lewa Hoada, Budge Pattyho a ve finále i vycházející hvězdu Kena Rosewalla. Celkově Drobný získal na 150 singlových titulů, čímž se řadí za Roda Lavera na druhé místo celé historie! A to i přesto, že ztratil šest válečných let. Třikrát například triumfoval na mezinárodním mistrovství Itálie v Římě, které tehdy mělo prestiž srovnatelnou s grandslamovými turnaji. Jednu celou dekádu se držel v elitní desítce světového žebříčku a roku 1954 byl dokonce vyhlášen světovou jedničkou. Na sklonku kariéry chvíli reprezentoval i Velkou Británii, která mu přece jen roku 1959 státní občanství udělila. Smutně a bezmocně sledoval, co se děje doma. Zatímco on hrál tenis, jeho hokejoví kamarádi a spoluhráči Modrý, Konopásek, Bubník a další byli ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k mnohaletému vězení. „Kdybych neodešel, seděl bych v base stejně jako všichni kamarádi,“ poznamenal k tomu později Drobný. StB na něj poté ještě vyvíjela nátlak, aby se vrátil, on to však neudělal.

Jeho spoluhráč a kamarád Vladimír Černík žil zase nějaký čas v Austrálii a Kolumbii, než přesídlil do Spojených států. Jeho manželka i se synem zůstali v Československu a už se za ním nedostali. Bratr byl zatčen a též odsouzen k mnoha letům vězení. O dalších úspěších obou našich tenistů se pak lidé u nás mohli dozvídat jedině prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky. Černíkova kariéra byla pochopitelně o poznání chudší, ale také on si připsal několik solidních výsledků: dvakrát například vyhrál mezinárodní mistrovství Švýcarska v Gstaadu (1946, 1950) a také postoupil mezi nejlepší šestnáctku ve Wimbledonu (1949) a na Roland Garros (1951).

Vedle Drobného a Černíka se na mezinárodní scéně prosadil také Slovák s tvrdým forhendem Ferdinand Vrba. Nejvíce se mu dařilo na Roland Garros, kde v roce 1946 postoupil do čtvrtfinále a pak ještě jednou do osmifinále. Na wimbledonské trávě se probojoval nejdále do třetího kola. Nemalých úspěchů dosáhl také Milan Matouš, který se svou snoubenkou a taktéž vynikající tenistkou Helenou Straubeovou po únorovém převratu emigroval do Itálie. Oba na přelomu čtyřicátých a padesátých let objížděli zejména menší turnaje v Itálii, Francii a Švýcarsku. O něco úspěšnější byla Straubeová, která se prosadila i na grandslamech: třikrát postoupila do osmifinále na Roland Garros (1946, 1947, 1950) a jednou ve Wimbledonu (1951). Matouš si v All England Clubu zahrál jednou ve třetím kole (1951) a jednou postoupil do semifinále turnaje „Wimbledon Plate“, což byla soutěž útěchy pro hráče vyřazené v úvodních kolech hlavního turnaje.

Vynikající pověst tenisového rodu Koželuhových ve světě počátkem padesátých let šířila Hana Sládková-Koželuhová, neteř legendárních bratrů. Než roku 1950 za dramatických okolností utekla do Západního Berlína, byla jedničkou československého žebříčku. V následujícím roce už vládla mezi tenistkami v Německu a o další rok později v Kanadě, kde nakonec zakotvila. Na světových turnajích poté startovala pod jménem Hannah Sladek. V roce 1955 vyhrála Canadian Open v Québecu, kromě toho má několik titulů z menších turnajů v Kanadě, USA, Británii a Německu. Pětkrát se představila ve Wimbledonu, přičemž nejlepší výsledek uhrála při své poslední účasti v roce 1963. Tehdy postoupila do třetího kola a poté ještě do finále soutěže útěchy. 

Slávu československého tenisu tak ve světě v první polovině padesátých let šířili výhradně emigranti, zatímco u nás pro tento sport nastala „doba temna“. Mnoho dvorců bylo zrušeno, nebyly míče ani rakety a mezinárodní styky zcela ustaly. Po emigraci Drobného a Černíka se Československo dokonce pět let nezúčastnilo ani Davisova poháru. V této situaci bylo pochopitelně nemožné dosáhnout špičkové úrovně. O to více je však třeba vyzdvihnout dílčí úspěchy některých individualit, jež se navzdory žalostným podmínkám čas od času dokázaly prosadit alespoň na turnajích ve východní Evropě. To byl případ třeba Vlasty Holečkové, jež byla v tenise prakticky samoukem a proslula svým neortodoxním stylem. I přes nevybíravé intriky, jež předcházely jejímu prvnímu výjezdu do zahraničí, vyhrála roku 1948 mezinárodní mistrovství Jugoslávie v Opatii. O čtyři roky později zase zvítězila na mistrovství Polska v Katovicích, kde ve finále porazila legendární Jadwigu Jedrzejowskou. Na nepříznivou politickou situaci doplatila také Olga Mišková, která v roce 1948 vyhrála soutěž juniorek ve Wimbledonu, ale v pozdějších letech svůj talent nemohla naplno rozvinout.