Věra Suková

(roz. Pužejová, 13. 6. 1931 - 13. 5. 1982)

Zatímco náš mužský tenis měl už od meziválečného období velmi dobrý zvuk, mezi ženami se ve světě jako první výrazněji prosadila až na konci padesátých let Věra Suková. Vzhledem k neutěšené situaci, která u nás vládla po emigraci Jaroslava Drobného, se její mezinárodní výsledky jeví jako takřka zázračné, zvláště připočteme-li fakt, že se tenisu začala seriózně věnovat až ve dvaceti letech. Na domácí scéně byla po celé desetiletí prakticky neporazitelná – ve dvouhře vybojovala jedenáct mistrovských titulů a dalších osmnáct přidala ve čtyřhrách. To jí v tehdejším systému jako jediné hráčce zaručovalo možnost cestovat na vybrané zahraniční turnaje. Na Roland Garros 1957 Suková porazila jednu z největších světových hráček Darlene Hardovou a postoupila do semifinále. Zároveň spolu s Jiřím Javorským vyhrála smíšenou čtyřhru, která se tehdy těšila mnohem většímu zájmu veřejnosti než dnes a běžně se jí účastnily i největší hvězdy. Semifinále si na Roland Garros zahrála ještě jednou v roce 1963, kdy pár týdnů před svými dvaatřicátými narozeninami ve čtvrtfinále vyřadila světovou jedničku, legendární Australanku Margaret Courtovou. Nejvíce ji ale bezesporu proslavil senzační postup do finále Wimbledonu v roce 1962. Během svého tažení tam vyřadila obhájkyni titulu a světovou jedničku z předešlé sezóny Mortimerovou, trojnásobnou grandslamovou vítězku a nasazenou dvojku Hardovou, která navíc v prvních třech kolech ztratila dohromady pouhé tři hry, a nakonec i dvojnásobnou wimbledonskou šampiónku Buenovou, jež na wimbledonské trávě držela šňůru osmnácti výher v řadě! V boji o titul Sukovou čekala relativně nejsnazší soupeřka – devatenáctiletá Američanka Susmanová, jenže ještě před začátkem finále krutě zasáhla vyšší moc, jež všechny její naděje na úspěch pohřbila. V předvečer životního zápasu ji na hotelu navštívili reportéři a v honbě za senzací ji umluvili, aby sjela dolů ze schodiště po zábradlí. Češka jim v dobré vůli vyhověla, ale zakopla o odhrnutý koberec a poranila si kotník. Ve finále i přes zjevný handicap srdnatě bojovala a po prohrané první sadě dokonce ve druhé vedla 3:0, pak ale na zraněnou nohu znovu špatně došlápla a všem nadějím byl definitivně konec. Po příjezdu do Prahy musela noha na několik týdnů až po koleno do sádry. Díky wimbledonskému úspěchu byla Suková na konci sezóny zařazena jako nejlepší z Evropanek na páté místo světového žebříčku. Po skončení kariéry působila jako kapitánka reprezentačních družstev a připravovala budoucí hvězdy Navrátilovou, Mandlíkovou či Tomanovou. V roce 1975 dovedla československý tým k historicky prvnímu triumfu v Poháru federace. V jejích šlépějích pokračovaly i obě její děti Helena a Cyril, kteří se v osmdesátých a devadesátých letech výrazně prosadili na světových turnajích. Ona už se ale jejich velkých úspěchů nedožila, neboť v pouhých 51 letech zemřela na rakovinu mozku.

Dvouhra

Wimbledon: finále (1962)

Roland Garros: semifinále (1957, 1963)

Mezinárodní mistrovství Itálie: semifinále (1964)

Mezinárodní turnaje: 43 titulů

Světový žebříček: 5. (1962)

Smíšená čtyřhra

Roland Garros: vítězství (1957), finále (1961)