máme dvě ženy Siniakovou a smítkovou
50 největších hráček naší historie
(článek byl publikován 8. 8. 2026)
1. Martina Navrátilová
Čechoameričanka Martina Navrátilová je skutečnou tenisovou legendou, jejíž význam dalece přesáhl hranice tohoto sportu. Svým útočným herním pojetím i profesionálním přístupem k přípravě Navrátilová ženský tenis posunula na zcela novou úroveň a výrazně jej přiblížila jeho mužskému protějšku. Během své více než třicet let trvající kariéry získala tato levoruká tenistka ve dvouhrách a čtyřhrách neuvěřitelných 59 grandslamových titulů. 
To je číslo, ke kterému se nikdo jiný v otevřené éře nedokázal byť jen přiblížit. Když na US Open 2006 vyhrála smíšenou čtyřhru, bylo jí téměř padesát let! Rodačka z Řevnic u Prahy velkou část osmdesátých let naprosto dominovala světovému tenisu a ustanovila množství rekordů, které dost pravděpodobně nikdy nikdo nepřekoná. Celý svět si ji pamatuje především jako královnu Wimbledonu, kde jako jediná v historii ve dvouhře triumfovala devětkrát. Kromě toho vyhrála čtyřikrát US Open, třikrát Australian Open a dvakrát French Open. Osmkrát opanovala také Turnaj mistryň. Pět sezón zakončila jako první hráčka světa a celkem na pomyslném trůnu strávila úctyhodných 332 týdnů. Světovou jedničkou byla i ve čtyřhře, a to nejdéle ze všech hráček vůbec (237 týdnů). Zvítězila na 167 turnajích v singlu a 177 v deblu, což je v obou kategoriích absolutní rekord napříč ženským i mužským tenisem. Na svém vrcholu v rozmezí pěti sezón 1982–1986 odehrála 441 utkání, z nichž pouze čtrnáctkrát odešla poražena. Rok 1983 dokonce zakončila s impozantním skóre 86:1 a zaznamenala tak nejdominantnější sezónu v celé moderní tenisové historii. Ovládla šest grandslamů v řadě, což se kromě ní povedlo jen Margaret Courtové a mezi muži Donu Budgeovi. Ve zkompletování kalendářního Grand Slamu jí ale na konci roku 1984 zabránila Helena Suková, když ji vyřadila v semifinále Australian Open. Tím zároveň ukončila i její rekordní šňůru 74 vítězných zápasů v řadě. Ještě delší sérii ale Navrátilová zaznamenala ve čtyřhře: ve dvojici s Pam Shriverovou vyhrála dokonce 109 po sobě jdoucích utkání a roku 1984 dokázala to, co jí v singlu těsně uniklo – triumfovala na všech čtyřech grandslamech sezóny. Je také jednou z pouhých tří hráček, které vyhrály všechny grandslamy ve všech třech disciplínách – dvouhře, čtyřhře i mixu. Většinu úspěchů Navrátilová sklízela v barvách Spojených států amerických, kam v roce 1975 uprchla před komunistickým režimem. Ještě předtím ale dovedla československé družstvo k historicky prvnímu triumfu v Poháru federace. Jiná legendární tenistka Billie Jean Kingová o ní v roce 2006 prohlásila: „Je nejlepší hráčkou dvouhry, čtyřhry i smíšené čtyřhry, která kdy žila.“ Martina je také nesmírně silnou a inspirativní osobností, která svého postavení využívá k boji za spravedlnost a rovnoprávnost, a to nejden v oblasti sportu.
2. Hana Mandlíková
Čtyřnásobná grandslamová šampiónka Hana Mandlíková patřila k nejlepším a nejobdivovanějším hráčkám osmdesátých let. Jako jedna z mála dokázala konkurovat dvěma největším legendám své doby – Martině Navrátilové a Chris Evertové – a to i na jejich nejsilnějších površích. Svým přirozeným talentem, atraktivní celodvorcovou hrou i bezprostředním vystupováním si získala srdce mnoha fanoušků. „Hana hraje krásný tenis a když je ve formě, je schopna porazit kohokoliv na světě,“ prohlásila o ní Evertová. Jenže Mandlíková byla také dosti náladová a nevyzpytatelná, a tak její kariéra trochu připomínala jízdu na horské dráze. Nejlepší pasáž prožila už jako teenagerka na přelomu sezón 1980 a 1981. Tehdy si na grandslamech zahrála čtyři finále v řadě, z nichž dvě (Australian Open a French Open) proměnila v zisk titulu. Tento výjimečný počin byl ještě umocněn faktem, že porazila Evertovou v Paříži a Navrátilovou ve Wimbledonu, tedy v místech jejich největší dominance. V té době se přitom jednalo o něco takřka nemyslitelného: Evertová totiž na antuce mezi lety 1973 a 1981 prohrála jediný zápas ze 190(!), zatímco Navrátilová s podobnou suverenitou kralovala na londýnské trávě a porážka od Mandlíkové pro ni byla poslední na příštích šest let. Tyto skalpy a šňůra osmnácti vítězných grandslamových utkání Mandlíkové dodaly sebevědomí a do mysli se jí nenápadně začaly vkrádat myšlenky na pokoření nejvyšší tenisové mety: zisk Grand Slamu. Ty však ve wimbledonském finále rázně utnula Chris Evertová, která využila její zjevné nervozity a vyhrála jednoznačně 6:2, 6:2. Dcera Viléma Mandlíka, československého rekordmana ve sprintu, si poté prošla hlubokou krizí a na další grandslamový úspěch si musela počkat čtyři roky. Teprve na US Open 1985 svůj potenciál znovu prodala naplno a potřetí si mohla vychutnat opojný pocit z triumfu na podniku velké čtyřky. Vítězství pro ni bylo o to cennější, že poprvé pokořila obě hlavní rivalky během jednoho turnaje. Navíc se k nim přidala jako teprve třetí žena v historii, která vyhrála grandslam na všech površích – antuce, trávě i hardu. Navrátilovou pak Hana porazila i při cestě za svým posledním velkým titulem na Australian Open 1987. Trofej jí tak unikla pouze ve Wimbledonu, kde prohrála i své druhé finále v roce 1986. Sáhla si na ni ale po skončení kariéry alespoň prostřednictvím své svěřenkyně Jany Novotné, již devět let trénovala. Mandlíková je jedinou tenistkou, která vyhrála čtyři grandslamy a přitom nebyla světovou jedničkou. Svým dvěma osudovým soupeřkám se po celou kariéru dívala na záda i ve světovém žebříčku, a tak figurovala nejvýše na třetím místě. Na okruhu WTA nasbírala 27 singlových titulů a zvítězila také na dvou velkých turnajích ve čtyřhře (US Open 1989 a Turnaj mistryň 1986). Byla též klíčovou postavou našeho reprezentačního družstva, které v letech 1983–1985 třikrát za sebou ovládlo Pohár federace. Svou úspěšnou kariéru, v jejímž závěru hrála s australským pasem, ukončila poměrně brzy – v osmadvaceti letech.
3. Petra Kvitová
Petra Kvitová byla stálicí ve světové špičce po dobu téměř jedné a půl dekády. Její hvězda začala naplno zářit v roce 2011, kdy senzačně triumfovala na wimbledonské trávě. Nejslavnější turnaj planety si podmanila zejména díky skvělému leváckému servisu a agresivní nátlakové hře, před níž se v závěrečných kolech musely sklonit i Viktoria Azarenková a Maria Šarapovová. V průběhu své životní sezóny Kvitová vyhrála ještě pět dalších turnajů včetně Turnaje mistryň v Istanbulu, na němž během jediného týdne porazila pět hráček z první osmičky světového pořadí. Následně po heroickém výkonu v moskevském finále dovedla český tým k prvnímu fedcupovému triumfu v historii samostatného státu. 
Ačkoliv průlomový rok zakončila jako světová dvojka za Caroline Wozniackou, WTA i ITF ji vyhlásily nejlepší hráčkou sezóny a mnozí odborníci předpovídali, že by v následujících letech mohla ženskému tenisu dominovat. Optimistické prognózy se ale naplnily jen částečně a Petra si získala pověst sice vynikající, avšak poněkud nevyzpytatelné hráčky. V prvních kolech turnajů někdy bojovala sama se sebou, zato ve finálových zápasech už byla jen těžko k poražení, což dokládá její skvělá kariérní bilance 31:11. V roce 2014 to podruhé potvrdila i ve Wimbledonu, kde její forma vygradovala velkolepým finálovým vítězstvím nad Kanaďankou Bouchardovou 6:3, 6:0. Na další velký grandslamový výsledek si ale musela počkat až do roku 2019, kdy hrála o titul na Australian Open. Ve strhující finálové bitvě však tentokrát podlehla Naomi Ósakaové, kvůli čemuž jí stejně jako o sedm let dříve jen těsně unikl post světové jedničky. Ačkoliv na tuto metu Kvitová nikdy nedosáhla, řadí se mezi nejúspěšnější hráčky 21. století. Osm sezón zakončila v první světové desítce, další čtyři pak mezi 11. a 20. místem. V počtu titulů jsou před ní jen sestry Williamsovy, Justine Heninová, Kim Clijstersová a Maria Šarapovová. Na velkých turnajích kategorie Premier triumfovala devatenáctkrát, což ji řadí na druhé místo hned za Serenu Williamsovou. Díky svým znamenitým výkonům ve Fed Cupu si rodačka z Fulneku vydobyla také pověst obrovské bojovnice a skvělé týmové hráčky. Bylo hlavně její zásluhou, že naše družstvo tuto soutěž mezi lety 2011–2018 hned šestkrát ovládlo. Ve své bohaté sbírce úspěchů má také bronzovou olympijskou medaili z Ria de Janeira. Její kariéra přitom málem skončila předčasně poté, co byla v roce 2016 ve svém bytě přepadena a útočník ji těžce pořezal na hrající levé ruce. Petře se ale obdivuhodně rychle podařilo fyzické i psychické šrámy vyléčit a po několikaměsíční pauze se na kurty vrátila ve velkém stylu. Hned na druhém turnaji zvítězila a posléze získala ještě jedenáct dalších trofejí. Tím si ještě upevnila obrovský respekt, kterému se mezi hráčkami i celou tenisovou veřejností dlouhodobě těšila pro své mimořádně skromné, přátelské a férové vystupování. Dokladem toho je ostatně cena Karen Krantzkeové za sportovní chování, již během své kariéry obdržela hned osmkrát.
4. Jana Novotná
V nastupující éře uniformní silové hry od základní čáry působila Jana Novotná jako poslední mohykánka starých tenisových časů. A to nejen svým klasickým herním pojetím servis-volej a elegantním slajsovaným bekhendem, ale i noblesním a kultivovaným vystupováním. Když roku 1998 vybojovala titul ve Wimbledonu, radost s ní sdílel takřka celý tenisový svět. Mnozí fanoušci ještě měli v živé paměti její dva předchozí finálové nezdary, zvláště pak selhání proti Steffi Grafové v roce 1993. Tehdy Novotná vedla 6:7, 6:1, 4:1 a zdálo se, že má utkání zcela ve své režii. Po osudné dvojchybě za stavu 40:30 v šesté hře však ztratila půdu pod nohama a v následujícím průběhu už neuhrála ani gem. Obrázky nešťastné české tenistky plačící na rameni vévodkyně z Kentu obletěly svět a dodnes patří k ikonickým momentům wimbledonské historie. Zdrcující prohra s Grafovou u mnoha lidí vzbudila pochybnosti o Janině psychické odolnosti a schopnosti dotahovat důležité zápasy. Pesimistické hlasy Novotná ještě přiživila šokující porážkou s Američankou Rubinovou ve třetím kole French Open 1995, kde prohospodařila devět mečbolů a vedení 5:0 a 40:0 v rozhodující sadě. Nadějně rozehraný zápas ztratila i ve svém druhém wimbledonském finále proti Martině Hingisové v roce 1997. Vítězstvím na Turnaji mistryň v newyorské Madison Square Garden o několik měsíců později ale dokázala, že je schopna vyhrávat i velké turnaje. Definitivně to potvrdila následujícího roku ve Wimbledonu, kde nedlouho před svými třicátými narozeninami na čtvrtý pokus (finále hrála ještě na Australian Open 1991) konečně získala i vytoužený grandslamový titul. V semifinále oplatila Hingisové porážku z předešlého ročníku a finálovým vítězstvím nad překvapením turnaje Francouzkou Tauziatovou navždy vyhnala z hlavy všechny své démony. Jana Novotná se prakticky po celá devadesátá léta držela v elitní desítce světového žebříčku nebo jen těsně za ní. Ve svém vrcholném období byla druhou hráčkou světa a po wimbledonském triumfu nechybělo mnoho, aby se stala dokonce světovou jedničkou. Nejvyšší příčku světového pořadí ale okupovala ve čtyřhře, v níž se se svými šestnácti grandslamy (dvanácti ze ženské čtyřhry a čtyřmi z mixu) řadí mezi nejúspěšnější hráčky celé historie. Roku 1990 jí spolu s Helenou Sukovou chyběl jediný krůček k tomu, aby se stala držitelkou kalendářního Grand Slamu. O osm let později zase k jeho zisku rozhodujícím způsobem dopomohla Martině Hingisové, jíž asistovala u tří ze čtyř trofejí. Během své kariéry Novotná vyhrála 24 turnajů v singlu a 76 v deblu, čímž jako jedna z deseti hráček pokořila magickou metu stovky titulů. Vybojovala také tři olympijské medaile – bronz ve dvouhře a dvě stříbra ve čtyřhře. Po skončení kariéry trénovala naši mladou naději Barboru Krejčíkovou. Jejích velkých grandslamových úspěchů se ale bohužel nedočkala, neboť v listopadu 2017 ve věku pouhých 49 let zemřela na rakovinu.
5. Barbora Krejčíková
Barbora Krejčíková miluje pohádky a nejvíce ze všech prý Tři oříšky pro Popelku. Jako by snad v tom příběhu poznávala sebe samu: tenisovou Popelku, která se po několika letech strávených v žebříčkovém suterénu zničehonic proměnila ve dvojnásobnou grandslamovou vítězku a wimbledonskou šampiónku. Veřejnost Krejčíkovou dlouhá léta vnímala jako deblovou specialistku a tu „méně úspěšnou“ ze sehraného dua Krejčíková/Siniaková. Tyto dvě tenistky spolu zářily už v juniorské kategorii a mezi dospělými se postupem času vypracovaly na nejlepší deblovou dvojici planety. V letech 2018–2023 společně vybojovaly sedm grandslamových trofejí, staly se světovými jedničkami a jako první pár v historii získaly tzv. kariérní Super Slam – vyhrály všechny čtyři grandslamy, Turnaj mistryň i olympijské hry! Krejčíková ale zářila i ve čtyřhře smíšené: v letech 2019–2021 rovněž jako první hráčka v historii dokázala v této disciplíně zvítězit třikrát za sebou na Australian Open. Ve dvouhře se však dlouho nemohla prosadit – od roku 2014 se celých šest let pohybovala na pomezí druhé a třetí světové stovky. Zlom nastal až na podzim roku 2020. Tehdy jí paradoxně velmi pomohla půlroční pauza způsobená koronavirovou pandemií, během níž se mohla více soustředit na singlový trénink. Krátce před svými pětadvacátými narozeninami poprvé pronikla do elitní stovky žebříčku a její výkony najednou začaly strmě stoupat. V květnu 2021 získala ve Štrasburku svůj premiérový titul a nabyté sebevědomí proměnila v senzační triumf na následném French Open. Ač byl na její vítězství před turnajem kurz 100:1, vyřadila Svitolinovou, Stephensovou, Gauffovou, Sakkariovou i Pavljučenkovovou a stala se jednou z nejpřekvapivějších šampiónek tohoto turnaje. Její technicky dokonalý, kreativní a nesmírně chytrý tenis byl skutečnou pastvou pro oči a všichni se najednou zákonitě ptali, proč se s ním neprosadila už dávno. Když pak Krejčíková postoupila do čtvrtfinále také na US Open a na Australian Open, ocitla se v únoru 2022 na druhém místě světového žebříčku. V následujících letech střídala i vinou četných zranění vynikající momenty se slabšími periodami, čemuž odpovídalo i její kolísavé žebříčkové postavení. Zazářila třeba v Dubaji roku 2023, kde jako první žena dokázala v rozmezí tří dnů porazit světovou trojku, dvojku i jedničku. Její největší moment kariéry ale přišel až v následující sezóně ve Wimbledonu, kde z pozice 32. hráčky světa po výhrách nad Ostapenkovou, Rybakinovou a Paoliniovou vybojovala další senzační titul. Napodobila tak svůj tenisový vzor Janu Novotnou, která ji v počátcích kariéry trénovala a s níž ji pojilo mimořádně silné pouto, násilně přervané předčasným úmrtím bývalé wimbledonské šampiónky.
6. Helena Suková
Helena Suková měla tenis takříkajíc vepsaný v DNA. Její matka Věra se roku 1962 stala naší první wimbledonskou finalistkou, otec Cyril zase dlouhá léta působil jako předseda Československého tenisového svazu. Ona sama je patrně nejúspěšnější světovou hráčkou mezi těmi, které nikdy nezískaly velký titul. Čtyřikrát stanula ve finále grandslamového turnaje (na Australian Open 1984 a 1989 a na US Open 1986 a 1993), ale ani v jednom případě neuspěla. K její smůle v rozhodujících zápasech vždy čelila takřka neporazitelným soupeřkám. Přitom v semifinále Australian Open 1984 to byla právě ona, kdo překazil Martině Navrátilové sen o zisku kalendářního Grand Slamu. Tehdy se Australian Open hrálo ještě v prosinci jako poslední ze všech turnajů velké čtyřky a Suková na něm Navrátilové ukončila její rekordní šňůru 74 vítězných zápasů v řadě. Ve finále však podlehla jiné fenomenální hráčce, Chris Evertové. Na US Open 1986 naopak Evertovou porazila, aby v boji o titul prohrála s Navrátilovou. A zbylá dvě finále? To už bylo v éře velké dominance Steffi Grafové. A aby toho nebylo málo, v roce 1985 Suková bojovala neúspěšně též ve finále Turnaje mistryň. Ona sama ale vždycky ze všeho nejvíc toužila uspět ve Wimbledonu, k čemuž bezesporu měla všechny předpoklady: tvrdý servis, skvělé voleje i jemný cit pro míč. Se svými 188 centimetry byla navíc nejvyšší hráčkou na okruhu a měla tudíž obrovský rozsah na síti. Jenže Wimbledon byl pro ni jako zakletý a nikdy na něm nepřekonala úskalí čtvrtfinálového zápasu. Celkem pětkrát skončila v této fázi, přičemž mezi lety 1985-1988 hrála čtvrtfinále dokonce čtyřikrát v řadě. Nejblíže úspěchu byla v roce 1987. Tehdy krátce před Wimbledonem triumfovala na generálce v Eastbourne, kde jako teprve pátá hráčka v historii dokázala porazit Evertovou i Navrátilovou v rámci jednoho turnaje. Na londýnské trávě pak dvěma kanáry deklasovala nasazenou patnáctku Reggiovou, jenže ve čtvrtfinále neproměnila mečbol proti Pam Shriverové a prohrála 8:10 ve třetím setu. Šest let se Suková nepřetržitě držela v první světové desítce, nejvýše figurovala v roce 1985 na čtvrté pozici. Ještě o poznání úspěšnější ale byla ve čtyřhrách, v nichž vyhrála celkem čtrnáct grandslamů – devět v ženské a pět ve smíšené čtyřhře. V roce 1990 se stala světovou jedničkou a na US Open jí společně s Janou Novotnou chyběla jediná výhra k tomu, aby se stala držitelkou kalendářního Grand Slamu. V mixu se z titulu třikrát radovala po boku svého mladšího bratra Cyrila, který byl velmi úspěšným deblovým specialistou. Vrcholem její kariéry bylo US Open 1993, na němž bojovala o titul ve všech třech disciplínách – dvouhře, čtyřhře i mixu, navíc kromě dvouhry zbylá dvě finále vyhrála. Čestné místo mezi jejími úspěchy zaujímají také dvě stříbrné olympijské medaile, jež vybojovala po boku Jany Novotné. Čtyřikrát se Suková podílela též na triumfu československého týmu v Poháru federace a v této soutěži je naší vůbec nejúspěšnější hráčkou. Na svém kontě má 10 singlových a 69 deblových trofejí a v součtu všech disciplín vyhrála bezmála 1500 zápasů.
7. Karolína Plíšková
Přestože sen o vítězství na grandslamu si Karolína Plíšková nesplnila, díky své stabilní a dlouhodobě velmi vysoké výkonnosti v červenci 2017 jako druhá Češka po Martině Navrátilové stanula v čele světového žebříčku. Jedničkou byla sice jen osm týdnů, ale v absolutní špičce se pohybovala mnoho let. Její ploché a mimořádně tvrdé údery z forhendu i bekhendu z ní činily jednou z nejagresivnějších hráček na okruhu. Největší zbraň měla bezesporu ve svém špičkovém servisu, který vynikal nejen tvrdostí, ale i skvělým umístěním. Díky tomu na podání dlouhodobě získávala mnoho přímých bodů a hned v pěti sezónách nasázela nejvíce es ze všech hráček. V roce 2016 dokonce ustanovila historický rekord, když v 61 zápasech zaznamenala 530 nechytatelných servisů. 
Ačkoliv se jí nejvíce dařilo na tvrdém povrchu, na všech turnajích velké čtyřky si zahrála alespoň v semifinále. To se před ní z našich tenistek podařilo jen Matině Navrátilové, Haně Mandlíkové a Janě Novotné. Průlomový grandslam pro ni představovalo US Open 2016, na němž vyřadila obě sestry Williamsovy a až v dramatickém finále podlehla Němce Angelique Kerberové. V roce 2017 se 186 centimetrů vysoká rodačka z Loun probojovala do semifinále v Paříži a o dva roky později také na Australian Open. Na něm navíc ve čtvrtfinále předvedla nevídanou otočku proti Sereně Williamsové, které od stavu 1:5 a 30:40 v rozhodující sadě nepovolila ani jednu hru a zvítězila 7:5. Roku 2021 Plíšková podruhé v kariéře postoupila do grandslamového finále, tentokrát na wimbledonské trávě. V semifinále si ve skvělém utkání poradila s nasazenou dvojkou Arynou Sabalenkovou, aby v boji o titul opět po třísetové bitvě padla s Australankou Ashleigh Bartyovou. Pětkrát se Plíšková kvalifikovala na Turnaj mistryň, z toho ve třech případech postoupila až do semifinále. Šest sezón zakončila v první světové desítce, jednou pak těsně pod ní na jedenáctém místě. Celkem na okruhu WTA získala sedmnáct titulů, přičemž jedenáct z nich zapsala na větších podnicích kategorie Premier. Nejcennější trofeje vybojovala v Cincinnati a v Římě, kde v roce 2019 triumfovala jako teprve druhá Češka po Regině Maršíkové. Třikrát byla Plíšková platnou členkou našeho vítězného družstva ve Fed Cupu. V letech 2015 a 2016 se na triumfech podílela důležitými body ve finálových utkáních proti Rusku a Francii. Roku 2016 se především díky dvěma grandslamovým semifinále spolu s Němkou Goergesovou kvalifikovala také na Turnaj mistryň ve čtyřhře. Jako deblistka na okruhu WTA vybojovala pět titulů, z toho tři po boku svého dvojčete Kristýny, která byla rovněž velmi úspěšnou hráčkou. V roce 2010 dokonce vyhrála wimbledonskou juniorku a napodobila tak svou slavnější sestru, která ve stejném roce uspěla v Austrálii. O sedm let později se levou rukou hrající Kristýna vyšplhala až na 35. místo světového žebříčku. Roku 2019 se sestry Plíškovy v Birminghamu jako první dvojčata v historii utkaly i v rámci okruhu WTA.
8. Markéta Vondroušová
Markéta Vondroušová byla obdařena mimořádným tenisovým nadáním a není pochyb o tom, že kdyby její kariéru neničila neustále se opakující zranění, patřila by dlouhodobě do absolutní světové špičky. Když je zdravá a má formu, může se s ní měřit jen málokterá tenistka. Její variabilní a takticky nesmírně vyspělá hra plná kraťasů, lobů a rotovaných úderů je v dnešním silovém tenise výjimkou a v kombinaci s precizní obranou soupeřky často přivádí k zoufalství. Vše je navíc umocněno tím, že Markéta hraje levou rukou. I když se tenisu seriózně začala věnovat později než většina špičkových hráček, stala se juniorskou světovou jedničkou a už jako teenagerka se začala prosazovat i mezi ženami. Svůj první titul vybojovala roku 2017 ve švýcarském Bielu a v sezóně 2019 – krátce před dovršením dvaceti let – už coby nenasazená postoupila do finále grandslamového French Open. Její další progres ale zastavila operace zápěstí, kterou musela podstoupit ještě na podzim téhož roku. Poté navíc celý tenisový svět načas ochromila koronavirová pandemie. V roce 2021 ale Vondroušová zazářila na odložených olympijských hrách v Tokiu, když z turnaje vyřadila velkou domácí naději Naomi Ósakaovou a získala stříbrnou medaili. Kvůli další operaci zápěstí ale rodačka ze Sokolova ztratila podstatnou část sezóny 2022. V následujícím roce se na výsluní vrátila ve velkém stylu, když jako 42. hráčka světa senzačně triumfovala ve Wimbledonu. Přestože na svém kontě do té doby měla jen čtyři kariérní výhry na trávě, porazila pět nasazených hráček a sama se stala první nenasazenou šampiónkou v dlouhé historii turnaje. Ustála čtvrtfinálové drama s Jessicou Pegulaovou, která už ve třetím setu měla brejkbol na 5:1, v semifinále si poradila s Ukrajinkou Svitolinovou a v boji o titul i potřetí v sezóně přehrála Tunisanku Džabúrovou, která tak neuspěla ani ve svém třetím grandslamovém finále. Zásluhou wimbledonskému triumfu a čtvrtfinálové účasti na US Open se Vondroušová vyšplhala až na šesté místo světového žebříčku a také se poprvé kvalifikovala na Turnaj mistryň. Polovinu následující sezóny jí však opět zmařila další operace, tentokrát pro změnu v oblasti ramene. V roce 2025 Markéta dostála pravidlu, že velké úspěchy připisuje v lichých letech a z pozice až 164. hráčky světa vyhrála velký turnaj na trávě v Berlíně, kde navíc pokořila i světovou jedničku Arynu Sabalenkovou. Se stejnou soupeřkou se následně měla utkat i ve čtvrtfinále US Open, jenže do zápasu ji nepustilo zranění kolene. Mizérii sudých let završila skutečná pohroma v podobě dopingové kauzy, která se provalila v sezóně 2026. Vondroušová v prosinci předešlého roku odmítla odevzdat dopingový vzorek kvůli údajně ne zcela standardnímu chování antidopingové komisařky, ale Mezinárodní agentura pro bezúhonnost tenisu její argumenty nevzala v úvahu a potrestala ji likvidačním čtyřletým zákazem činnosti. Pokud Markéta neuspěje s odvoláním k Mezinárodní sportovní arbitráži, bude to dost pravděpodobně znamenat nesmírně hořký konec její kariéry.
9. Karolína Muchová
Je-li některá tenistka pro svůj talent a atraktivní herní projev přirovnávána k Rogeru Federerovi, pak je to nejčastěji Karolína Muchová. Její pestrý celodvorcový tenis okořeněný častými náběhy k síti i překvapivými technickými údery působí zejména v kontextu dnešní doby jako tenisová poezie. Mnoho fanoušků i odborníků se shoduje, že jen vinou chatrného zdraví tato hráčka dosud nezískala žádný grandslamový titul. Dcera olomouckého fotbalisty Josefa Muchy se celou kariéru potýká se zraněními a dosud prakticky žádnou sezónu neodehrála kompletní. Navzdory všem strastem se ale zpravidla dokáže zkoncentrovat na nejdůležitější turnaje, a tak má na svém kontě již pěknou řádku vynikajících grandslamových výsledků. Na všech podnicích této kategorie už si během své kariéry zahrála minimálně semifinále, což před ní dokázaly jen čtyři české tenistky – Navrátilová, Mandlíková, Novotná a Plíšková. Poprvé se jí to podařilo na Australian Open 2021, kde se blýskla výhrou nad světovou jedničkou Ashleigh Bartyovou. V boji o finále však i kvůli zranění břišního svalu podlehla Američance Bradyové. Ještě o krok blíže triumfu se ocitla na French Open 2023 poté, co v semifinále utekla Aryně Sabalenkové z mečbolu a vedení 5:2 v rozhodující sadě. K velkému obratu se nadechovala i v zápase o titul proti nejvýše nasazené Polce Swiatekové. Dostala se totiž z hrozivého stavu 2:6 a 0:3 a vynutila si třetí set, jenže v něm naopak sama dvakrát ztratila náskok brejku a nakonec prohrála 4:6. Na US Open Muchová mezi kvarteto nejlepších pronikla dokonce dvakrát za sebou v letech 2023 a 2024. Svou sbírku semifinálových účastí pak zkompletovala na letošním Wimbledonu. Během svého tažení do finále porazila tři vícenásobné grandslamové šampiónky Krejčíkovou, Ósakaovou i Gauffovou, které navíc odvrátila mečbol. V prvním ryze českém grandslamovém finále proti kamarádce Lindě Noskové ale od začátku tahala za kratší konec a po hodině hry prohrávala již 2:6 a 2:5. I tentokrát se však do zápasu dokázala vrátit, zlikvidovala pět mečbolů a pěti gemy v řadě set otočila. Na víc už se ale nezmohla a prohrála 2:6, 7:5, 3:6. Navzdory finálovému nezdaru se po turnaji ocitla na šestém místě světového žebříčku, které je zatím jejím maximem. Ve světle zmíněných výsledků je až neuvěřitelné, že tak kvalitní hráčka měla dlouho na svém kontě jeden jediný titul, a to ještě z menšího podniku v Soulu, který získala už ve své průlomové sezóně 2019. Teprve letos se jí toto prokletí podařilo zlomit a vyhrála další dva turnaje: nejprve prestižní akci WTA 1000 v katarském Dauhá a pak travnatý podnik v Bad Homburgu. Celkově si tak svou finálovou bilanci vylepšila na 3:6. Dvě ze šesti finálových porážek přišly na „tisícovkách“: v roce 2023 v Cincinnati i o rok později v Pekingu ale podlehla své neoblíbené soupeřce Coco Gauffové. Roku 2024 se Karolína společně s Lindou Noskovou probojovala do medailových bojů na olympiádě v Paříži, ale zbylo na ni „jen“ nepopulární čtvrté místo.
10. Linda Nosková
Zlatým písmem se do dějin českého sportu zapíše Wimbledon 2026, a to především zásluhou Lindy Noskové a Karolíny Muchové. Tyto dvě hráčky se totiž postaraly o historicky první ryze české ženské grandslamové finále. Pravda, v osmdesátých letech se už na turnajích velké čtyřky o titul třikrát utkaly Navrátilová s Mandlíkovou a jednou Navrátilová se Sukovou, to už ale prvně jmenovaná reprezentovala Spojené státy americké. Tentokrát se však jednalo o zcela nečekaný úspěch, který zanechal celý tenisový svět v němém úžasu. Pro první grandslamovou trofej si s obdivuhodným klidem dokráčela jedenadvacetiletá rodačka z Bystřičky u Vsetína Linda Nosková. Potřebnou sebedůvěru získala již na přípravném travnatém turnaji v Berlíně, kde po finálovém vítězství nad Jessicou Pegulovou vybojovala svůj druhý titul. Ve Wimbledonu přežila klinickou smrt, když ve třetím kole odvážným bekhendem po lajně odvrátila mečbol své osudové soupeřce Rumunce Cirsteaové, jíž v předchozím průběhu sezóny třikrát podlehla. Poradila si i s americkou ranařkou Madison Keysovou, Belgičankou Elise Mertensovou i ve velké formě hrající Ukrajinkou Martou Kosťukovou. Ve skvělém finálovém utkání proti Karolíně Muchové na kurtu dlouho dominovala. Svou kamarádku deptala skvělým servisem, agresivními a nesmírné přesnými údery od základní čáry i účinnými kraťasy a za pouhou hodinu hry se ujala vedení 6:2, 5:2. Zkušenější a bojovná soupeřka se však nevzdala, zlikvidovala pět mečbolů a po obrovské bitvě urvala druhý set poměrem 7:5. Ledově klidnou Noskovou však ani tato nepříjemnost nepoložila a třetí sadu pro sebe soustředěným výkonem ukořistila výsledkem 6:3. Po Markétě Vondroušové a Barboře Krejčíkové se tak stala již třetí českou šampiónkou wimbledonské dvouhry z posledních čtyř ročníků. Jakkoliv byl Lindin triumf překvapivý, nepřišel jako blesk z čistého nebe. Byl naopak vyústěním dlouhodobého a postupného herního i výsledkového progresu. Nosková patřila mezi nejlepší světové juniorky, což zpečetila vítězstvím na French Open 2021. Mezi ženami se poprvé blýskla v lednu 2023 na kvalitně obsazeném turnaji v Adelaide, kde přes Viktorii Azarenkovou a světovou dvojku Ons Džabúrovou postoupila do svého prvního finále na okruhu WTA. V následující sezóně si připsala také první výrazný úspěch na grandslamu: na Australian Open totiž po vítězství nad světovou jedničkou Igou Swiatekovou dokráčela až do čtvrtfinále. V mexickém Monterrey pak po výhrách nad Svitolinovou či Navarrovou vybojovala premiérový turnajový titul. Širší veřejnost prožívala také její boj o medaile na olympijských hrách v Paříži, kde v ženské čtyřhře po boku Karolíny Muchové obsadila vynikající, avšak nepříliš populární čtvrté místo. Následující rok Noskové přinesl další milník v podobě finále turnaje WTA 1000 v Pekingu a průnik mezi dvacet nejlepších hráček světa. Letošní úspěchy pak Lindu katapultovaly už na sedmé místo světového žebříčku, které je zatím jejím maximem. Kam až ve své kariéře vystoupá, ukáží následující měsíce a roky.
11. Věra Suková
Zatímco náš mužský tenis měl už od meziválečného období velmi dobrý zvuk, mezi ženami se ve světě jako první výrazněji prosadila až na konci padesátých let Věra Suková. Vzhledem k neutěšené situaci, která u nás vládla po emigraci Jaroslava Drobného, se její mezinárodní výsledky jeví jako takřka zázračné, zvláště připočteme-li fakt, že se tenisu začala seriózně věnovat až ve dvaceti letech. Na domácí scéně byla po celé desetiletí prakticky neporazitelná – ve dvouhře vybojovala jedenáct mistrovských titulů a dalších osmnáct přidala ve čtyřhrách. To jí v tehdejším systému jako jediné hráčce zaručovalo možnost cestovat na vybrané zahraniční turnaje. Na Roland Garros 1957 Suková porazila jednu z největších světových hráček Darlene Hardovou a postoupila do semifinále. Zároveň spolu s Jiřím Javorským vyhrála smíšenou čtyřhru, která se tehdy těšila mnohem většímu zájmu veřejnosti než dnes a běžně se jí účastnily i největší hvězdy. Semifinále si na Roland Garros zahrála ještě jednou v roce 1963, kdy pár týdnů před svými dvaatřicátými narozeninami ve čtvrtfinále vyřadila světovou jedničku, legendární Australanku Margaret Courtovou. Nejvíce ji ale bezesporu proslavil senzační postup do finále Wimbledonu v roce 1962. Během svého tažení tam vyřadila obhájkyni titulu a světovou jedničku z předešlé sezóny Mortimerovou, trojnásobnou grandslamovou vítězku a nasazenou dvojku Hardovou, která navíc v prvních třech kolech ztratila dohromady pouhé tři hry, a nakonec i dvojnásobnou wimbledonskou šampiónku Buenovou, jež na wimbledonské trávě držela šňůru osmnácti výher v řadě! V boji o titul Sukovou čekala relativně nejsnazší soupeřka – devatenáctiletá Američanka Susmanová, jenže ještě před začátkem finále krutě zasáhla vyšší moc, jež všechny její naděje na úspěch pohřbila. V předvečer životního zápasu ji na hotelu navštívili reportéři a v honbě za senzací ji přemluvili, aby sjela dolů ze schodiště po zábradlí. Češka jim v dobré vůli vyhověla, ale zakopla o odhrnutý koberec a poranila si kotník. Ve finále i přes zjevný handicap srdnatě bojovala a po prohrané první sadě dokonce ve druhé vedla 3:0, pak ale na zraněnou nohu znovu špatně došlápla a všem nadějím byl definitivně konec. Po příjezdu do Prahy musela noha na několik týdnů až po koleno do sádry. Díky wimbledonskému úspěchu byla Suková na konci sezóny zařazena jako nejlepší z Evropanek na páté místo světového žebříčku. Po skončení kariéry působila jako kapitánka reprezentačních družstev a připravovala budoucí hvězdy Navrátilovou, Mandlíkovou či Tomanovou. V roce 1975 přivedla československý tým k historicky prvnímu triumfu v Poháru federace. V jejích šlépějích pokračovaly i obě její děti Helena a Cyril, kteří se v osmdesátých a devadesátých letech výrazně prosadili na světových turnajích. Ona už se ale jejich velkých úspěchů nedožila, neboť v pouhých 51 letech zemřela na rakovinu mozku.
12. Lucie Šafářová
Že má Lucie Šafářová našlápnuto k zajímavé kariéře, bylo zřejmé už v roce 2005, kdy jako osmnáctiletá triumfovala na turnajích v Estorilu a ve Forest Hills. Dlouho se jí ale nedařilo svůj talent prodat na velkých akcích, které pro ni většinou končily hned v úvodních kolech. Světlou výjimkou bylo Australian Open 2007, na němž po výhře nad nasazenou dvojkou a obhájkyní trofeje Amélií Mauresmovou postoupila do čtvrtfinále. Mezi absolutní světovou elitu se ale usměvavá levačka z Brna prosadila až o sedm let později. 
V sezóně 2014 postoupila do semifinále Wimbledonu, v němž ji vyřadila krajanka a pozdější šampiónka Petra Kvitová. Rostoucí výkonnost Šafářová potvrdila začátkem následujícího roku v katarském Dauhá, kde po finálové výhře nad Viktorií Azarenkovou získala svůj jediný titul z turnajů kategorie Premier. Životní úspěch pak zaznamenala o pár měsíců později na French Open, když bez ztráty jediného setu postoupila až do finále. Na její raketě přitom zůstalo několik hráček velmi zvučných jmen – Rusky Pavljučenkovová a Šarapovová, Němka Lisická, Španělka Muguruzaová i Srbka Ivanovičová. Bez šance nebyla ani v zápase o titul proti suverénní vládkyni světového tenisu Sereně Williamsové: Američanka sice vedla už 6:3, 4:1 a 40:15 při svém podání, nakonec však musela dohánět manko brejku ve třetím setu. Šafářová po turnaji vylétla na skvělé páté místo světového žebříčku, ale v dalším rozletu jí zabránila vážná bakteriální infekce a s ní spojené kloubní potíže. Po dlouhém tréninkovém i herním výpadku už naše reprezentantka v dalších letech na své nejlepší výkony, alespoň co se dvouhry týče, nenavázala. Až překvapivě dobře si však vedla ve čtyřhře s Američankou Bethanií Mattekovou-Sandsovou. Tato zvláštní a na první pohled trochu nesourodá dvojice se dala dohromady na Australian Open 2015 a okamžitě slavila senzační triumf. Další titul přidala hned na následujícím, pro naši hráčku tolik úspěšném French Open. Svými deblovými výsledky Šafářová překvapila nejednoho odborníka a možná i sama sebe. Ve dvouhře totiž měla svou hru založenou na tvrdých úderech od základní čáry a k síti se vydávala spíše jen sporadicky. Zvláštní chemie „týmu Bucie“ však fungovala i nadále. Počínaje od US Open 2016 si Šafářová s Mattekovou podmanily dokonce tři grandslamy v řadě! Ve Wimbledonu tak usilovaly o zisk nekalendářního Grand Slamu, avšak vinou smolného zranění Američanky musely z turnaje odstoupit. Nedlouho poté Šafářová svou parťačku dokonce na šest týdnů vystřídala v čele světového žebříčku. Velký deblový úspěch si připsala také roku 2016 na olympiádě v Riu, kde po boku Barbory Strýcové vybojovala bronzovou medaili. Naše hráčky navíc z turnaje senzačně vyřadily největší favoritky na zlato, sestry Williamsovy. Celkově Šafářová na okruhu WTA vyhrála sedm turnajů v singlu a patnáct v deblu. Čtyřikrát byla také členkou našeho vítězného družstva ve Fed Cupu. Roku 2012 se stala hlavní hrdinkou finále proti Srbsku, když suverénně porazila obě jeho hvězdy Ivanovičovou i Jankovičovou.
13. Nicole Vaidišová
Nicole Vaidišová patřila na počátku tisíciletí k nejpronikavějším talentům světového tenisu. Když jí bylo sedmnáct, byla již členkou top ten a dvojnásobnou grandslamovou semifinalistkou. Měla všechny předpoklady stát se hvězdou první velikosti, a to nejen kvůli svým tenisovým kvalitám. Jakožto velice atraktivní, inteligentní a sebevědomě vystupující sportovkyně měla také obrovský marketingový potenciál. Rodačka z Norimberku byla jednou z prominentních odchovankyň slavné floridské akademie Nicka Bollettieriho a prezentovala se moderní hrou založenou na skvělém servisu a obrovské agresivitě od základní čáry. Ve světě velkého tenisu se začala prosazovat už ve svých patnácti letech. První titul na okruhu WTA vybojovala v srpnu 2004 ve Vancouveru jako šestá nejmladší hráčka historie po Austinové, Rinaldiové, Capriatiové, Jaegerové a Lučičové. Druhý pak přidala ještě téhož roku v Taškentu. Málokdy vídaný počin se jí podařil na podzim 2005, kdy v Soulu, Tokiu a Bangkoku ovládla tři turnaje za sebou v rozmezí pouhých tří týdnů. V květnu 2006 zvítězila na antuce ve Štrasburku, načež zaznamenala také první velký grandslamový úspěch, když postoupila do semifinále French Open. Na její raketě přitom zůstaly světová jednička Mauresmová i úřadující wimbledonská šampiónka Venus Williamsová. K vítězství měla nakročeno i v semifinále proti Světlaně Kuzněcovové, jenže za stavu 7:5 a 5:4 selhala na podání a zápas, v němž ji od výhry dělily dva míče, nakonec prohrála. O tři měsíce později už Vaidišová coby dvanáctá nejmladší hráčka historie debutovala v top ten. Na Australian Open 2007 se znovu probojovala mezi nejlepší čtveřici a následně se objevila na svém žebříčkovém maximu, jímž bylo sedmé místo. Sezóna 2007 byla z pohledu grandslamů její nejúspěšnější, neboť v ní zapsala ještě dvě čtvrtfinále – na French Open a ve Wimbledonu, kde prohrála ze tří mečbolů se Srbkou Ivanovičovou. Pak ale její hvězda začala pohasínat se stejnou rychlostí, s jakou předtím vyletěla vzhůru. Rok 2008 pro ni představoval jedno velké zklamání a kromě wimbledonského čtvrtfinále jí už nepřinesl žádný výraznější úspěch. Její nečekaný pád pokračoval i v následující sezóně, kterou zakončila až na 188. místě světového žebříčku. Trápilo ji rameno, ale také se těžko vyrovnávala s obrovským tlakem, kterému neustále musela čelit. Nepomohly jí ani trenérské rošády, jimiž se svůj propad snažila zastavit. V situaci, kdy byla nucena znovu začít objíždět menší turnaje a drápat se nahoru, ji tenis přestal těšit, a tak se rozhodla pro radikální krok a v březnu 2010 – v pouhých dvaceti letech – ukončila kariéru. Roku 2014 se sice na kurty vrátila, ale navzdory několika nadějným výsledkům se již nedostala výše než na 231. místo. Svou druhou kariéru pak ukončila na jaře 2016. Do povědomí veřejnosti se Vaidišová zapsala i svým turbulentním a mediálně sledovaným vztahem s Radkem Štěpánkem, za kterého se nadvakrát provdala.
14. Renata Tomanová
Jméno Renaty Tomanové dnes u široké veřejnosti určitě nerezonuje tolik jako jména některých jiných hvězd minulosti, a tak leckoho jistě překvapí, že jde o vítězku Poháru federace a dvojnásobnou grandslamovou finalistku. Do nejužší světové špičky Tomanová sice nikdy nepatřila a při svých finálových účastech v Melbourne a v Paříži spíše využila mimořádně příznivých okolností, pořád to ale byla velmi solidní hráčka, která svými tvrdými a přesnými údery od základní čáry dokázala trápit i mnohem věhlasnější soupeřky. Mezi tenisovými fanoušky se těšila velké oblibě, a to nejen kvůli svému příjemnému a skromnému vystupování, ale i proto, že patřila k nejpohlednějším hráčkám na okruhu. Tomanová prožila velmi úspěšnou juniorskou kariéru, kterou v roce 1972 korunovala vítězstvím na French Open. Také mezi ženami její největší chvíle většinou přicházely během evropského antukového jara. Nejcennější trofej získala roku 1975 v Hamburku, kde ve finále po bezmála čtyřhodinové bitvě zdolala Japonku Sawamacuovou. Kromě toho je vítězkou turnajů v Barceloně, Kitzbühelu či Bastadu. V roce 1977 si zahrála také finále v Římě, v němž podlehla Američance Newberryové. Mezi jejími úspěchy se však nejvíce vyjímají dvě grandslamová finále z roku 1976. Je ale třeba říci, že jak Australian Open, tak i French Open tehdy svou kvalitou výrazně zaostávaly za zbylými dvěma grandslamy. Australian Open trpělo nevhodným termínem i nepříliš vysokými finančními odměnami, a tak startovní pole čítalo pouze 32 tenistek, z nichž 21 bylo Australanek. Největší favoritkou a jedinou opravdovou hvězdou byla domácí Evonne Goolagongová, která Tomanovou za spalujícího vedra porazila ve finále. French Open toho roku zase kolidovalo se štědře dotovaným americkým projektem World Team Tennis, jehož se účastnila v podstatě kompletní světová špička. Toho dokonale využila právě Tomanová, která – ač nenasazená – porazila pět soupeřek včetně turnajové dvojky Helgy Masthoffové. Ve finále podlehla nejvýše nasazené Britce Sue Barkerové, přestože druhý set ovládla za pouhých 17 minut poměrem 6:0. Známý tenisový expert John Barrett Tomanovou především zásluhou těchto dvou výsledků zařadil na 10. místo světového žebříčku. Na computeru se ale rodačka z Jindřichova Hradce tak vysoko nikdy nedostala. Šest sezón zakončila v elitní světové padesátce, přičemž nejvýše figurovala na 22. pozici. V roce 1978 Tomanová vybojovala také dva grandslamové tituly v deblu: zatímco na Australian Open ovládla spolu s Američankou Nagelsenovou soutěž v ženské čtyřhře, v Paříži po boku Pavla Složila triumfovala v mixu. U nás na sebe nejvíce pozornosti strhla v roce 1975, kdy pro Československo spolu s Martinou Navrátilovou vybojovala premiérový titul v Poháru federace.
15. Regina Maršíková
Regina Maršíková patřila k nejlepším světovým antukářkám přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Třikrát v řadě postoupila do semifinále Roland Garros, vyhrála turnaj v Římě a několik sezón se držela na hraně první světové desítky. Ve své hře se opírala především o velmi kvalitní údery od základní čáry. Jako jedna z mála hráček měla silný jednoručný liftovaný bekhend, jímž dokázala soupeřky zatlačit do defenzivy, případně jím účinně prohazovat. Jejímu stylu vždy nejlépe vyhovovala antuka, na níž během své kariéry porazila mnoho špičkových tenistek – Navrátilovou, Kingovou, Goolagongovou, Wadeovou, Mandlíkovou a další. Roku 1975 ovládla juniorku na French Open a v následující sezóně už tamtéž hrála čtvrtfinále také mezi ženami. S pozdější šampiónkou Barkerovou byla jen dva míče od vítězství, když jí podlehla 8:10 v rozhodujícím setu. V roce 1977 už si ale postup mezi nejlepší čtveřici ujít nenechala, navíc jej dokázala zopakovat i v sezónách 1978 a 1979. Na ostatních grandslamech už tak úspěšná nebyla: ve Wimbledonu hrála v roce 1978 osmifinále a ve stejné fázi dvakrát vypadla také na US Open. Roku 1978 jako první Češka v historii zvítězila na mezinárodním mistrovství Itálie v Římě, kde ve finále zdolala Rumunku Ruziciovou. Celkově vyhrála více než dvacítku mezinárodních turnajů včetně German Open v Berlíně nebo Canadian Open v Torontu, kde triumfovala dokonce dvakrát. Za svůj nejslabší povrch považovala trávu, i na ní však dokázala získat dva tituly – v Brisbane a Christchurchi. Za zmínku jistě stojí i finále juniorské soutěže ve Wimbledonu. Nejrenomovanější tenisový expert Lance Tingay Maršíkovou v roce 1978 zařadil na deváté místo světového žebříčku. Na computeru sice tak vysoko nikdy nefigurovala (nejvýše vystoupala na jedenáctou příčku), ale pět sezón zakončila v elitní světové dvacítce. Roku 1977 společně s Američankou Teeguardenovou vyhrála také French Open ve čtyřhře. Když byla Maršíková na vrcholu výkonnosti a klepala na brány top ten, zasáhla její kariéru mimořádně nešťastná událost. Cestou na republikový šampionát způsobila tragickou dopravní nehodu, která ji na dlouhou dobu vyřadila ze světových turnajů. Byl jí odebrán pas a více než tři roky směla hrát pouze na území Československa a států socialistického bloku. Na okruh se vrátila v roce 1985, ale své předchozí výsledky již nenapodobila. Dostala se sice na dostřel první světové padesátky, nicméně na žádném turnaji už se neprobojovala ani do finále. Přesto byla členkou našeho reprezentačního družstva, které v roce 1985 v Nagoji triumfovalo v Poháru federace a o rok později na pražské Štvanici prohrálo až ve finále se Spojenými státy.
16. Barbora Strýcová
Barbora Strýcová byla svéráznou hráčkou a vyhlášenou bojovnicí, v jejíchž zápasech nikdy nechyběly emoce. Soupeřky ničila svou urputnou obranou i pestrou celodvorcovou hrou plnou technických úderů a náběhů k síti. Se svou drobnou postavou elitním hráčkám nemohla konkurovat v razanci úderů a síle servisu, nahrazovala to však skvělým pohybem, nesmírně šikovnou rukou a tenisovou inteligencí. Strýcová prožila mimořádně úspěšnou juniorskou kariéru, během níž se stala světovou jedničkou a dvakrát za sebou (v letech 2002 a 2003) zvítězila na Australian Open. Mezi ženami ale největších výsledků dosáhla až dlouho po třicítce. Na světovém žebříčku se podstatnou část kariéry pohybovala ve druhé padesátce a teprve postupem do čtvrtfinále Wimbledonu 2014 se zařadila mezi hráčky širší světové špičky. Debut v elitní dvacítce si odbyla krátce před svými devětadvacátými narozeninami. V letech 2016–2018 se třikrát v řadě probojovala do čtvrtého kola Australian Open, ale největší grandslamový úspěch zapsala v sezóně 2019, kdy senzačně postoupila do wimbledonského semifinále proti Sereně Williamsové. Během své pouti porazila nasazenou čtyřku Kiki Bertensovou, Belgičanku Elise Mertensovou, s níž prohrávala už 4:6 a 2:5, i velkou domácí naději Johannu Kontaovou. Svůj životní turnaj Strýcová korunovala titulem ze čtyřhry, jenž získala po boku tchajwanské tenistky Sie Su-wei. Tento úspěch ji navíc katapultoval na první místo světového žebříčku deblistek, na němž strávila celkem 27 týdnů. Úspěšná spolupráce těchto dvou neortodoxních hráček následně pokračovala postupem do finále Turnaje mistryň i Australian Open. Na jaře roku 2021, ve svých pětatřiceti letech, Strýcová kvůli těhotenství ohlásila konec kariéry. O dva roky později se však již jako maminka na kurty vrátila s cílem odehrát ještě rozlučkovou sezónu. Ta nakonec předčila všechna očekávání, neboť vyústila v druhý wimbledonský triumf česko-tchajwanského páru. Strýcová a Sie Su-wei, obě sedmatřicetileté hráčky, se navíc staly nejstarší ženskou dvojicí, která kdy zvítězila na grandslamovém turnaji. Strýcová je ve čtyřhře také bronzovou olympijskou medailistkou z Ria de Janeira 2016. Dvojice Strýcová/Šafářová tehdy v prvním kole šokovala celý sportovní svět, když vyřadila největší favoritky na zlato, sestry Williamsovy. Ve dvouhře rodačka z Plzně získala dva turnajové tituly – roku 2011 vládla v Québecu a o šest let později v Linci. Kromě toho na turnajích WTA šestkrát prohrála až ve finále. Jejím žebříčkovým maximem bylo šestnácté místo. Byla také platnou členkou veleúspěšného fedcupového týmu, který mezi lety 2011 a 2018 získal šest trofejí. V roce 2016 se stala hrdinkou finále proti Francii ve Štrasburku, když nejprve vítězstvím nad Alizé Cornetovou srovnala stav na 2:2 a následně spolu s Karolínou Plíškovou vyhrála i rozhodující čtyřhru. Cenné body ve finálových zápasech pro náš tým vybojovala i v letech 2015 a 2018. Roku 2026 se pak sama stala novou nehrající kapitánkou.
17. Vlasta Vopičková
Starší sestra wimbledonského vítěze Jana Kodeše Vlasta Vopičková (rozená Kodešová) vynikala podobně jako on obrovskou vůlí a bojovností. Tak hvězdnou kariéru jako její bratr sice neměla, ale i ona přispěla do rodinné sbírky řadou cenných úspěchů. Především se dvakrát – v letech 1968 a 1970 – probojovala do čtvrtfinále grandslamového French Open. Prosadila se i ve Wimbledonu, kde byla mezi nejlepšími šestnácti. Na mezinárodním mistrovství Itálie v Římě v roce 1973 postoupila až do semifinále, když vyřadila mj. vynikající Rusku Olgu Morozovovou. Vyhrála téměř dvě desítky mezinárodních turnajů a v Turíně se také stala amatérskou mistryní Evropy. Porazila dvě wimbledonské vítězky – Margaret Courtovou (navíc v roce 1965, kdy vyhrála tři grandslamy) a Virginii Wadeovou. Na Fench Open 1969 svedla obrovskou bitvu s legendární Billie Jean Kingovou, které podlehla smolně 7:5 ve třetím setu. Mezi lety 1965 a 1972 byla s výjimkou jedné sezóny nepřetržitě v první desítce evropského žebříčku, přičemž nejvýše figurovala na šesté příčce. Československo úspěšně reprezentovala i v Poháru federace, v němž ve dvouhře vyhrála sedm z devíti zápasů.
18. Marie Bouzková
Marie Bouzková v současnosti platí za jednu z největších bojovnic na ženském okruhu. Má skvělý pohyb po dvorci, dělá minimum chyb a žádný míč soupeřkám nedá zadarmo. Někdy jí však chybí trochu větší agresivita. Poprvé na sebe upozornila v roce 2014, kdy ovládla juniorku na US Open. Mezi ženami se jí ale z grandslamů nejvíce daří ve Wimbledonu, kde už si zahrála čtvrtfinále, navíc ještě dvakrát skončila v osmifinálové fázi. Mezi osmičku nejlepších pronikla v roce 2022, ale za svůj životní úspěch nebyla odměněna žádnými body do světového žebříčku, jelikož organizátoři turnaje byli ve sporu s WTA ohledně účasti ruských a běloruských hráček. Jejím maximem je tak zatím 21. místo z července 2026. Bouzková doposud na okruhu WTA vybojovala čtyři tituly, navíc se jí to podařilo na třech různých površích: v letech 2022 a 2025 kralovala na tvrdém povrchu v Praze, v roce 2026 pak přidala trofeje z antuky v Bogotě a z trávy v Nottinghamu. Na šesti dalších turnajích prohrála až ve finále. Dvakrát také postoupila do semifinále na prestižních akcích WTA 1000: v roce 2019 v Torontu a v roce 2022 v Guadalajaře. Porazila Halepovou, Gauffovou, Svitolinovou, Plíškovou, Sabalenkovou či Pegulovou. Je také poměrně úspěšnou deblistkou: vyhrála šest turnajů včetně „tisícovky“ v Pekingu, hrála semifinále Wimbledonu a na světovém žebříčku byla na čtrnáctém místě.
19. Kateřina Siniaková
Kateřina SIniaková je hrající deblovou legendou, která v této disciplíně v současnosti prakticky nemá konkurenci. Tituly na jejím kontě přibývají v rychlém sledu, ať už má vedle sebe kohokoliv. Na grandslamech v ženské čtyřhře triumfovala jedenáctkrát a pomalu se přibližuje největším legendám této disciplíny. Jeden titul si připsala také v mixu. Celkem 194 týdnů už strávila v čele světového žebříčku, což ji zatím řadí na třetí místo v historii za Navrátilovou a Huberovou. Největší úspěchy zaznamenala vedle Barbory Krejčíkové, s níž ovládla sedm grandslamů (2x Australian Open, 2x French Open, 2x Wimbledon, 1x US Open), Turnaj mistryň i olympijské hry. 
Siniaková s Krejčíkovou se tak staly první dvojicí v historii, která získala tzv. kariérní Super Slam, tj. vítězství na všech nejdůležitějších turnajích. Další tři grandslamy vybojovala s Taylor Townsendovou a jeden s Coco Gauffovou. Wimbledonský mix v roce 2025 ovládla po boku Nizozemce Sema Verbeeka. Kromě deblového zlata z Tokia 2021 má Siniaková také zlato z Paříže 2024 ve smíšené čtyřhře, jež získala s Tomášem Macháčem. Celkem už na okruhu WTA vybojovala 37 deblových titulů. Siniaková je ale také solidní singlistkou, ačkoliv na větší grandslamový úspěch stále čeká. Nejdále zatím byla v osmifinále, a to na French Open 2019. Vyhrála už ale pět turnajů a jedenáct sezón zakončila v elitní stovce světového žebříčku, přičemž nejvýše byla na 27. pozici. Dokázala porazit hvězdy jako Serenu Williamsovou, Naomi Ósakaovou, Simonu Halepovou, Caroline Wozniackou či Coco Gauffovou. V roce 2018 v pražské O2 Aréně rozhodla finále Fed Cupu proti Spojeným státům americkým, když porazila Alison Riskeovou i Sofii Keninovou.
20. Klára Koukalová
Klára Koukalová byla řadu let stabilní členkou elitní padesátky světového žebříčku. V období 2001–2014 hrála na okruhu WTA patnáct finálových utkání, ale trofej pro vítězku získala pouze ve třech případech. Poprvé ve finále uspěla až na šestý pokus, když roku 2005 na trávě v Rosmalenu přehrála krajanku Lucii Šafářovou. Hned o čtvrt roku později se radovala také na antuce v Portoroži, nicméně na další primát si musela počkat dlouhých devět let. Smůlu prolomila až v roce 2014 v brazilském Florianopolisu, kde ve finále porazila Španělku Muguruzaovou. Na grandslamových turnajích si tato drobná tenistka hrající podstatnou část kariéry pod jménem Zakopalová zahrála dvakrát v osmifinále, a to v roce 2010 ve Wimbledonu a v roce 2012 na French Open. Asi nejslavnější vítězství v životě si připsala roku 2009 ve španělské Marbelle, kde zaskočila světovou jedničku a desetinásobnou grandslamovou šampiónku Serenu Williamsovou. Z dalších špičkových hráček Koukalová porazila Moniku Selešovou, Dinaru Safinovou, Věru Zvonarevovou nebo Číňanku Na Li. Ve svých jedenatřiceti letech Koukalová nakrátko nakoukla i do první světové dvacítky, kterou v dubnu 2013 uzavírala. V následujícím roce se podílela na vítězství našeho týmu ve Fed Cupu, neboť získala cenný bod ve čtvrtfinálové bitvě na španělské antuce. Po skončení kariéry se věnovala mj. práci televizní komentátorky.
21. Daniela Bedáňová
Daniela Bedáňová patřila na přelomu tisíciletí k velkým nadějím světového tenisu, jenže vinou zdravotních i psychických problémů ukončila kariéru v pouhých dvaadvaceti letech. Tenisová veřejnost ji začala více vnímat v roce 2000, když ještě jako sedmnáctiletá dívka ovládla halový podnik v Bratislavě. Následně s českým týmem postoupila do semifinále Fed Cupu a sezónu zakončila na 54. místě světového žebříčku. Ženská tenisová asociace její strmý vzestup odměnila cenou pro nováčka roku. V následující sezóně už Bedáňová prorazila také na grandslamech: osmifinále Australian Open a zvláště čtvrtfinále US Open podpořené cennými skalpy světové dvanáctky Shaughnessyové a sedmičky Selešové znamenala obrovský příslib do budoucna. V červenci 2002 jí na světovém žebříčku patřilo skvělé šestnácté místo. Jenže pak následoval bouřlivý rozchod s despotickým otcem a trenérem v jedné osobě Janem Bedáněm, o slovo se přihlásily také zdravotní problémy a nadějná kariéra byla rázem v troskách. I když se ostravská rodačka ještě tři roky snažila nepříznivý osud zvrátit, v roce 2005 s profesionálním tenisem definitivně skončila. Její výhry nad Sánchezovou Vicariovou, Selešovou, Mauresmovou či Dementěvovou tak navždy zůstanou jen připomínkou nenaplněného talentu.
22. Marie Neumannová
O tom, že se ve sportu někdy dějí příběhy jako z pohádky, by mohla vyprávět Marie Pinterová. Když se v roce 1972 ještě pod dívčím jménem Neumannová vydala na turnaj do amerického Jacksonville, ve světě ji prakticky nikdo neznal. Měla s sebou jednu raketu a pět dolarů kapesného, přesto se turnajovým pavoukem probila až do finále. V něm pak naprosto senzačně pokořila tehdy takřka neporazitelnou Billie Jean Kingovou, která tak utrpěla jednu z nejpřekvapivějších proher své kariéry. Další velký úspěch si Neumannová připsala o dva roky později, když postoupila do čtvrtfinále French Open. Roku 1976 přerušila kariéru, provdala se do Maďarska a porodila syna. Dokázala se však vrátit a ještě několikrát o sobě dala vědět. Postoupila mezi nejlepší šestnáctku na Australian Open a také do semifinále mezinárodního mistrovství Itálie v Římě (1978), kde zdolala mj. vítězku Roland Garros Mimu Jaušovecovou. Tři roky poté – ve svých pětatřiceti letech – ještě zvítězila na turnaji v Tokiu. Kromě Billie Jean Kingové porazila i mnoho dalších skvělých hráček – Martinu Navrátilovou, Andreu Jaegerovou, Olgu Morozovovou nebo Sue Barkerovou.
23. Radka Zrubáková
Kariéra slovenské tenistky Radky Zrubákové spadá jak do období československé federace, tak do éry samostatného Slovenska. Na vrcholu byla mezi svým osmnáctým a dvaadvacátým rokem, kdy stabilně patřila do elitní světové padesátky. Na okruhu WTA vyhrála tři turnaje: v Bruselu (1989), ve Štrasburku (1991) a v Praze (1992). V té době se dvakrát probojovala také do osmifinále grandslamových turnajů. Dokázala porazit hráčky jako Arantxu Sánchezovou Vicariovou, Mary Joe Fernándezovou, Janu Novotnou, Hanu Mandlíkovou, Helenu Sukovou nebo Larisu Savčenkovou. Posledně jmenovanou zdolala v roce 1988 dokonce ve finále Poháru federace, čímž položila základ k celkovému triumfu našeho týmu. Na světovém žebříčku byla nejvýše na 22. příčce. Po ukončení kariéry byla krátce nehrající kapitánkou slovenského fedcupového družstva.
24. Iveta Benešová
Levoruká rodačka z Mostu Iveta Benešová získala na okruhu WTA dva tituly. Nejprve roku 2004 triumfovala na antuce v Acapulcu, když ve finále přehrála Italku Pennettaovou a o šest let později se po výhře nad Rumunkou Halepovou radovala v marockém Fesu. Kromě toho zaznamenala ještě šest dalších finálových účastí. Z grandslamových turnajů se jí tradičně nejvíce dařilo na Australian Open, kde postoupila dvakrát do osmifinále (2011 a 2012). Na světovém žebříčku byla nejvýše na 25. příčce, devět sezón pak zakončila v první stovce. Porazila hráčky jako Kuzněcovovou, Jankovičovou, Stosurovou nebo Pierceovou. Úspěšná byla i ve čtyřhře, v níž nastupovala nejčastěji vedle Barbory Strýcové. Celkem vybojovala čtrnáct turnajových prvenství a na žebříčku se vyšplhala na sedmnácté místo. Do povědomí veřejnosti se zapsala také vítězstvím ve smíšené čtyřhře ve Wimbledonu v roce 2011. Na londýnské trávě vyhrála společně se svým pozdějším manželem Rakušanem Jürgenem Melzerem, hrajícím taktéž levou rukou. V letech 2011 a 2012 se Benešová podílela také na vítězstvích českého týmu ve Fed Cupu, ale ani v jednom případě se nevešla do nominace pro finále.
25. Květa Peschkeová
Květa Peschkeová (rozená Hrdličková) byla špičková deblistka, která se na okruhu WTA pohybovala téměř třicet let a hned šestkrát okusila atmosféru grandslamových finále. Jediný titul však získala v roce 2011 ve Wimbledonu po boku Slovinky Srebotnikové, díky čemuž se na deset týdnů stala dokonce světovou jedničkou. Finále si zahrála také na French Open 2010 a ve Wimbledonu 2018. Na US Open pak třikrát neúspěšně bojovala o titul v mixu (2006, 2010, 2012). Celkem osmkrát a s pěti různými partnerkami postoupila na závěrečný Turnaj mistryň, z čehož tři účasti proměnila v postup do finále. Na okruhu WTA získala úctyhodných 36 titulů. Předtím, než se začala specializovat na čtyřhru, zaznamenala i několik velmi dobrých výsledků v singlu. V roce 1998 vyhrála turnaj v Makarské a v následující sezóně si o titul zahrála i v Lipsku. Roku 2005 postoupila po vítězstvích nad Zvonarevovou a Martinezovou do čtvrtého kola wimbledonského turnaje a moc nechybělo, aby její spanilá jízda pokračovala ještě dále. V boji o postup do čtvrtfinále proti další Rusce Nadě Petrovové však nevyužila dva mečboly. Během své kariéry dokázala porazit hráčky jako Clijstersovou, Mauresmovou nebo Safinovou a v singlovém světovém žebříčku se vyšplhala až na 26. místo. Roku 2011 se velkou měrou zasloužila o vítězství českého týmu ve Fed Cupu, když ve finále v Moskvě po boku Lucie Hradecké získala rozhodující bod ve čtyřhře.
26. Denisa Chládková
Denisa Chládková nejvíce zazářila v roce 1997 ve Wimbledonu. Hned při své první účasti na nejslavnějším tenisovém turnaji světa vyřadila hvězdu první velikosti – Američanku Lindsay Davenportovou. Její senzační tažení skončilo až ve čtvrtfinále na raketě pozdější vítězky Martiny Hingisové. Úspěšně si vedla též na Australian Open 2003, kde se probojovala mezi šestnáctku nejlepších. Mezi lety 1999–2002 postoupila na okruhu WTA třikrát do finále (na podnicích v Knokke-Heist, Hannoveru a Helsinkách), ale ani jednou nedokázala zvítězit. Velmi blízko byla roku 2002 v Helsinkách, kde podlehla Rusce Kuzněcovové po divokém průběhu 6:0, 3:6, 6:7. Jejím žebříčkovým maximem bylo 31. místo. Ve Fed Cupu má Chládková bilanci pěti vítězství a pěti porážek a získala v něm cenné skalpy Nataši Zverevové a Barbary Schettové. Z dalších špičkových hráček porazila Conchitu Martinezovou, Anke Huberovou, Ivu Majoliovou, Magdalenu Malejevovou, Věru Zvonarevovou nebo Dinaru Safinovou.
27. Helena Straubeová
Helena Straubeová byla naší nejlepší tenistkou v éře Jaroslava Drobného. Už v roce 1937, kdy jí bylo teprve šestnáct let, figurovala na třetím místě republikového žebříčku. Roku 1945 ovládla první poválečný ročník mezinárodního mistrovství Československa v Praze a brzy se začala prosazovat i na zahraničních turnajích. Dva menší tituly získala v Anglii a několikrát postoupila do finále turnajů na francouzské a italské riviéře. Třikrát (1946, 1947, 1950) se probojovala do osmifinále na Roland Garros a jednou (1951) také ve Wimbledonu. Roku 1948 společně se svým snoubencem a rovněž výborným tenistou Milanem Matoušem emigrovala do Itálie, kterou posléze také reprezentovala na turnajích. V letech 1952 a 1954 dokonce figurovala na druhém místě italského národního žebříčku.
28. Jitka Volavková
Když ukončila kariéru do té doby zcela suverénní Věra Suková, titul z domácího šampionátu se stal hned třikrát v řadě (1964–1966) kořistí Jitky Volavkové, rozené Horčičkové. Tím se jí otevřela cesta na zahraniční turnaje, na nichž dosáhla mnoha solidních výsledků. V roce 1965 po vítězství nad Julií Heldmanovou postoupila do osmifinále Roland Garros. V následujícím roce už byla na stejném turnaji nasazená jako třináctka a došla do třetího kola. Ve Wimbledonu se probojovala do osmifinále v roce 1967, kdy vypadla až po boji s Britkou Virginií Wadeovou. Ve své nejlepší sezóně 1965 postoupila do čtvrtfinále mezinárodního mistrovství Itálie v Římě, zahrála si semifinále v Moskvě a v Kitzbühelu, finále v Aix-en-Provence a zvítězila v Bělehradě. V roce 1967 se jí vydařila série menších turnajů v Anglii, když zvítězila v Newcastlu a na dvou dalších podnicích prohrála až ve finále. Mezi cenné úspěchy patří i dvě zlaté medaile z univerziád v Sofii a v Porto Alegre. Pět výher si připsala také v Poháru federace. Po sovětské invazi v roce 1968 odešla do Spojených států amerických. V New Yorku později trénovala i některé celebrity – Roberta Redforda, Dustina Hoffmana či Barbru Streisandovou. Zajímavostí je, že byla i mistryní republiky ve sjezdovém lyžování.
29. Miroslava Bendlová-Koželuhová
Miroslava Bendlová-Koželuhová je pokračovatelkou slavného tenisového rodu Koželuhů – je totiž praneteří věhlasných bratrů Karla a Jana, kteří mezi válkami patřili ke světové elitě. V roce 1975 byla společně s Martinou Navrátilovou a Renatou Tomanovou členkou vítězného družstva v Poháru federace a ačkoliv do hry aktivně nezasáhla, její jméno bude navždy spojeno s historicky prvním československým triumfem v této prestižní soutěži. Do té doby Koželuhová zaznamenala několik vynikajících mezinárodních úspěchů. Dvakrát se probojovala do semifinále mistrovství Evropy amatérů, přičemž v roce 1974 ve čtvrtfinále deklasovala věhlasnou Rusku Morozovovou výsledkem 6:3 6:0. V témže roce také zvítězila na turnaji v Kitzbühelu, kde ve finále naprosto shodným výsledkem pokořila i Jugoslávku Jaušovecovou. Pak se však znelíbila komunistickému režimu a dva roky nesměla vyjet do zahraničí. V roce 1977 se na turnaje vrátila již jako matka pod novým jménem Bendlová a o rok později dosáhla svého životního úspěchu, když postoupila do čtvrtfinále French Open.
30. Petra Cetkovská
Někdejší pětadvacátá hráčka světa Petra Cetkovská dosáhla životního výsledku v roce 2011 na velmi dobře obsazeném turnaji v New Havenu. Do hlavní soutěže sice prošla až z kvalifikace, poté si ale vyšlápla hned na tři hráčky absolutní světové špičky – Polku Radwaňskou, Francouzku Bartoliovou a Číňanku Na Li. Její pouť turnajem skončila až ve finále na raketě světové jedničky Caroline Wozniacké. Na grandslamových turnajích se Cetkovská dvakrát probojovala do osmifinále. Poprvé se jí to podařilo na French Open 2008. Radost z vynikajícího výsledku jí ale zkazila krutá prohra s Anou Ivanovičovou, proti níž neuhrála ani jednu hru. Porážku jí však oplatila o tři roky později na wimbledonské trávě při svém druhém postupu mezi šestnáctku nejlepších. Cetkovská byla po celou svou kariéru až překvapivě úspěšná v zápasech s hráčkami světové špičky: opakovaně porazila Kerberovou, Wozniackou, Ivanovičovou, Na Li, Bartoliovou či Erraniovou. Proti Agnieszce Radwaňské dokonce vyhrála všechny čtyři duely. Kariéru jí ale bohužel ničily četné zdravotní problémy. Zraky tenisových příznivců na sebe tato pohledná hráčka poutala i svým několikaletým vztahem s kyperským tenistou Marcosem Baghdatisem.
31. Regina Rajchrtová
Manželka bývalého druhého tenisty světa Petra Kordy byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let rovněž úspěšnou reprezentantkou. V roce 1989 si zahrála o titul na turnaji WTA v Paříži, ale těsně prohrála s Italkou Cecchiniovou. O rok později na prestižním podniku v Hilton Head vyřadila světovou šestku Zinu Garrisonovou a postoupila až do semifinále, v němž ji zastavila Martina Navrátilová. Dvakrát se probojovala do osmifinále na US Open (1989, 1991). Během své kariéry porazila například Natašu Zverevovou, Mary Joe Fernandezovou nebo sestry Manuelu a Katerinu Malejevovy. Na světovém žebříčku figurovala nejvýše na 26. pozici. V roce 1991 s československým týmem pronikla až do semifinále Poháru federace. Kariéru však kvůli mateřským povinnostem ukončila velmi mladá. S Petrem Kordou má dcery Jessicu a Nelly, špičkové profesionální golfistky a syna Sebastiana, vynikajícího tenistu.
32. Andrea Strnadová
Do Andrey Strnadové byly na počátku devadesátých let vkládány poměrně velké naděje. Dvakrát po sobě (v letech 1989 a 1990) totiž vyhrála juniorku ve Wimbledonu a brzy se prosadila i mezi ženami. Tradičně se jí dařilo zvláště na turnajích u protinožců. Již jako osmnáctiletá si v roce 1991 zahrála finále v Aucklandu a ve Wellingtonu, díky čemuž na světovém žebříčku vystoupala až na 29. místo. O rok později finále v Aucklandu obhájila a stejný výsledek přidala i v Pattayi a v Kuala Lumpur. Nutno podotknout, že všechny finálové zápasy byly kromě jednoho těžkými třísetovými bitvami a titul Andree unikl skutečně jen o vlásek. Během těchto dvou let se jí navíc podařilo postoupit do třetího kola na všech čtyřech grandslamových turnajích. Po dvou méně vydařených sezónách – v pouhých dvaadvaceti letech – však Strnadová profesionální kariéru ukončila. V roce 1995 se provdala za známého australského tenistu Jasona Stoltenberga. Historie si ji bude pamatovat nejen jako talentovanou singlistku, ale i jako poměrně úspěšnou deblovou hráčku. Byla čtrnáctá na světě, vyhrála tři turnaje a na grandslamech postoupila dvakrát do čtvrtfinále.
33. Iva Budařová
V letech 1983-1985 se našim ženám podařil husarský kousek, když třikrát v řadě vyhrály Pohár federace. Hlavní zásluhu na senzačním úspěchu měly Hana Mandlíková a Helena Suková. Tým tehdy doplňovaly Marcela Skuherská a Iva Budařová, které spolu pravidelně hrály závěrečnou čtyřhru. Ačkoliv pokaždé nastupovaly již za rozhodnutého stavu, jejich bilance 5:1 je pozoruhodná. Společně vybojovaly také stříbrnou medaili na Hrách dobré vůle v Moskvě. V roce 1984 vyhrála Budařová spolu s Helenou Sukovou mezinárodní mistrovství Itálie, tehdy hrané v Perugii. Poměrně výrazně se ovšem prosadila i jako singlistka. Mezi lety 1979 a 1982 hrála třikrát ve finále turnajů okruhu Avon Futures ve Spojených státech a v roce 1984 se do finále probjovala také na mezinárodním mistrovství Švýcarska v Luganu. Na žebříčku WTA byla nejvýše na 24. místě a jejím nejlepším grandslamovým výsledkem bylo osmifinále French Open 1979. Tehdy se však v Paříži hrálo o kolo méně než obvykle, a tak jí k postupu stačila dvě vítězství. Do třetího kola prošla na turnajích velké čtyřky ještě pětkrát. Ráda jistě vzpomíná zejména na Wimbledon 1983, kde vyřadila Američanku Pam Shriverovou. Ve své kariéře si dokázala poradit i s dalšímu vynikajícími hráčkami – Billie-Jean Kingovou, Larisou Savčenkovou, Manuelou Malejevovou nebo Andreou Temesváriovou.
34. Hana Strachoňová
Hana Strachoňová byla inteligentní a velmi talentovanou hráčkou, která ale svůj potenciál nedokázala naplno rozvinout. Jako juniorka se dvakrát stala mistryní Evropy a zahrála si finále French Open i slavného Orange Bowlu. Její start mezi ženami byl neméně působivý. Už jako sedmnáctiletá se úspěšně prezentovala na americkém okruhu Avon Futures, kde se jí podařilo vyhrát turnaj v Montrealu. Krátce nato zvítězila také na menším antukovém turnaji v Turíně a po výhře nad Renatou Tomanovou postoupila do osmifinále French Open. Úspěšné období završila účastí ve finále soutěže útěchy ve Wimbledonu. Tyto výsledky ji vynesly až na 36. místo světového žebříčku a také do reprezentačního výběru pro Pohár federace. Potom se ale její kariéra zadrhla. Po Wimbledonu 1979, na němž postoupila do třetího kola, požádala Strachoňová o politický azyl ve Švýcarsku. V následujícím roce si ještě jednou zahrála osmifinále French Open, tím ale výčet jejích úspěchů v podstatě končí. Během své kariéry porazila několik špičkových hráček, například Andreu Jaegerovou, Virginii Ruziciovou, Dianne Fromholtzovou, Rosie Casalsovou nebo Anne Smithovou.
35. Lucie Hradecká
Lucie Hradecká byla tenistkou s atypickým stylem, hrající bekhend i forhend obouruč. Její velkou zbraní byl dělový servis, jeden z nejrychlejších na okruhu. Prosadila se hlavně ve čtyřhře, kde s krajankou Andreou Hlaváčkovou utvořila jeden z nejlepších světových párů. Populární dvojice „H+H“ ovládla dva grandslamové turnaje – French Open 2011 a US Open 2013. V sezóně 2012 sice žádnou trofej nezískala, zato si však zahrála čtyři velká finále v řadě: ve Wimbledonu, na olympijském turnaji v Londýně, na US Open a nakonec i na Turnaji mistryň. Hlaváčková s Hradeckou se díky tomu zařadily na třetí a čtvrté místo světového žebříčku. O titul si společně zahrály ještě na Australian Open 2016. Poté, co se úspěšná dvojice rozpadla, zaznamenala Hradecká ještě jedno finále po boku Kateřiny Siniakové (US Open 2017). Značných úspěchů pražská rodačka dosáhla také ve smíšené čtyřhře: na svém kontě má titul z French Open 2013 a dvě další grandslamová finále. Ve dvouhře si na okruhu WTA připsala celkem sedm finálových účastí, ale ani jednu nedokázala přetavit v zisk trofeje. Velkým úspěchem pro ni bylo semifinále skvěle obsazeného turnaje v Madridu, do něhož v roce 2012 postoupila po vítězstvích nad dvěma hráčkami top 5 Kvitovou a Stosurovou. Na žebříčku WTA se objevila nejvýše na 41. pozici. Třikrát byla členkou vítězného českého fedcupového týmu, přičemž roku 2011 v moskevském finále s Květou Peschkeovou vybojovala rozhodující bod ve čtyřhře.
36. Kristýna Plíšková
Kristýna Plíšková je dvojčetem slavnější Karolíny, někdejší světové jedničky a dvojnásobné grandslamové finalistky. Její největší zbraní byl taktéž vynikající servis, na rozdíl od své sestry ale hrála levou rukou. Roku 2010, tedy ve stejném roce, kdy Karolína triumfovala na juniorském Australian Open, ovládla Kristýna juniorku ve Wimbledonu. Mezi ženami už ale kvalit své o dvě minuty mladší sestry nedosáhla – na světovém žebříčku byla nejvýše na 35. místě. Jediný titul vybojovala roku 2016 v uzbeckém Taškentu, finále si zahrála ještě o rok později v Praze. Na grandslamech dvakrát postoupila do třetího kola. Porazila Arynu Sabalenkovou, Jelenu Ostapenkovou, Julii Goergesovou i svou sestru Karolínu v době, kdy byla světovou trojkou. Petře Kvitové dokonce ukončila 24 zápasů trvající sérii výher proti Češkám. Ve druhém kole Australian Open 2016 ustanovila rekord v počtu es zahraných v jednom utkání, když svou soupeřku Mónicu Puigovou zasypala jedenatřiceti nechytatelnými servisy. Má také pět turnajových titulů ze čtyřhry, z nichž tři získala po boku své sestry.
37. Alena Palmeová
Alena Palmeová se v letech 1968 a 1969 stala mistryní republiky a poměrně úspěšně si vedla i na menších mezinárodních turnajích. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zvítězila na několika podnicích v Německu, Španělsku, Švýcarsku, Izraeli či Egyptě. Na grandslamech se ale výraznějšího úspěchu nedočkala. Dvakrát postoupila do třetího kola ve Wimbledonu (1969 a 1971), k čemuž jí v obou případech stačil jeden vyhraný zápas. Nejlepší sezónu prožila v roce 1972, kdy kromě čtyř vítězství na menších turnajích byla ještě sedmkrát ve finále, mj. v Madridu, Tokiu a ve Stuttgartu a také ve čtvrtfinále mezinárodního mistrovství Itálie v Římě. Prezentovala se defenzivním herním stylem, který byl účinný zejména na antuce. V letech 1969–1970 reprezentovala Československo ve třech utkáních Poháru federace s celkovou bilancí dvou výher a čtyř porážek. Následně se provdala za amerického občana a žila v zahraničí.
38. Adriana Gerši
Adriana Gerši získala na okruhu WTA jeden titul, když roku 2001 na antuce v Basileji ve finále zdolala domácí Marii-Gaïané Mikaelianovou. Na čtyřech dalších turnajích si zahrála v v semifinále. Během své kariéry porazila hráčky jako Mary Pierceovou, Magdalenu Malejevovou, Barbaru Schettovou, Sandrine Testudovou nebo Natašu Zverevovou. Na grandslamech prošla dvakrát do třetího kola – poprvé na Australian Open 1998 a o dva roky později také ve Flushing Meadows. Nakrátko nakoukla do nejlepší světové padesátky, přičemž jejím nejvyšším umístěním byla 48. příčka. V roce 1997 se dvěma body proti Němkám zasloužila o postup českého týmu do semifinále Fed Cupu. V něm pak dokonce mohla získat rozhodující třetí bod proti Holanďance Oremansové a poslat náš tým do finále, jenže nevyužila mečboly a utkání prohrála 7:9 ve třetím setu. Provdala se za bývalého tenistu Davida Rikla.
39. Eva Švíglerová
Eva Švíglerová na sebe poprvé výrazněji upozornila v roce 1989, kdy ještě coby juniorka postoupila do semifinále turnaje WTA v Barceloně. Na její raketě tehdy zůstaly nasazené hráčky Paulusová a Hanikaová a zastavit ji dokázala až domácí hvězda Arantxa Sánchezová Vicariová. Švíglerová se následně probojovala do finále juniorky na French Open, kde prohrála až s pozdější světovou jedničkou Jennifer Capriatiovou. Roku 1991 v novozélandském Aucklandu získala svůj jediný turnajový titul, když ve finále v českém derby porazila Andreu Strnadovou. Na podzim téhož roku byla klasifikována na 33. místě světového žebříčku. Na grandslamech si třikrát a pokaždé na jiném povrchu zahrála ve třetím kole. Československo reprezentovala i v Poháru federace. Odehrála čtyři utkání ve čtyřhře a v roce 1991 figurovala v sestavě, která se probojovala až do semifinále.
40. Denisa Allertová
Denisa Allertová postoupila v roce 2014 hned při své premiéře na okruhu WTA do semifinále turnaje v Lucemburku. Na úspěšný debut navázala v sezóně 2015, v níž se poprvé představila také na všech grandslamech. Po sympatických výkonech pokaždé postoupila do druhého kola, přičemž na US Open dokonce vyřadila světovou desítku Carlu Suárezovou Navarrovou. Upozornila na sebe i v utkání prvního kola French Open proti Britce Kontaové, když poměrem 19:17 vyhrála do té doby nejdelší tiebreak grandslamové historie. Největší úspěch kariéry si Allertová připsala na podzim 2015 v čínském Kantonu, kde přes Simonu Halepovou a Saru Erraniovou postoupila až do finále. Halepová v té době přitom byla druhou hráčkou světového žebříčku. Světovou dvojku Allertová porazila i v sezóně 2016, to když v Indian Wells vyzrála na Angelique Kerberovou. Na Australian Open postupem do třetího kola vylepšila i své grandslamové maximum a i díky tomu v březnu figurovala na 55. místě světového žebříčku. Nejlepší grandslamové vystoupení ale předvedla až v roce 2018 na Australian Open, kde dokráčela do osmifinále. V roce 2015 se Allertová také podílela na triumfu českého týmu ve Fed Cupu. Ačkoliv v nominaci pro finále chyběla, po boku Lucie Hradecké vybojovala bod ve čtvrtfinálovém utkání čtyřhry proti Kanadě. V roce 2019 se provdala za tenistu Jana Šátrala.
41. Andrea Hlaváčková
Seznam úspěchů Andrey Hlaváčkové, druhé členky populárního dua „H+H“, je téměř totožný jako u Lucie Hradecké. Tyto dvě tenistky spolu vybojovaly dva tituly (French Open 2011 a US Open 2013) a tři finále na grandslamech, stříbrnou olympijskou medaili (2012) a finále na Turnaji mistryň (2012). Díky několika výsledkům s jinými hráčkami ale Andrea roku 2012 na světovém žebříčku vystoupala ještě o příčku výše než její partnerka, tedy na třetí místo. Po rozchodu s Hradeckou si Hlaváčková připsala jedno další finále, konkrétně na Australian Open 2017 s Číňankou Pcheng Šuaj. Ve stejné sezóně navíc s Maďarkou Babosovou ovládla Turnaj mistryň. Jejím životním turnajem bylo US Open 2013, kde triumfovala nejen v ženské čtyřhře, ale s Bělorusem Maxem Mirným také v mixu. Celkově na okruhu WTA vyhrála 27 turnajů, tedy o jeden více než Hradecká. V singlu je ale její seznam úspěchů o trochu skromnější: mezi ty největší patří osmifinále US Open 2012, finále turnaje WTA v Bad Gasteinu (2013) a semifinále v Pattayi (2014). Na světovém žebříčku byla klasifikována nejvýše na 58. pozici. V letech 2012 a 2014 byla i ona členkou vítězného českého kvarteta ve Fed Cupu.
42. Miloslava Holubová
K našim předním hráčkám sedmdesátých let patřila Miloslava Holubová. V roce 1970 získala titul na domácím šampionátu, což jí umožnilo startovat na některých zahraničních turnajích. Čtyřikrát se představila na grandslamech, z toho třikrát v Paříži a jednou ve Wimbledonu, kde roku 1971 postoupila do druhého kola. Největšího úspěchu ale dosáhla na French Open 1976, když vyřadila tři věhlasné soupeřky Buenovou, Chanfreauovou a Turnbullovou a až ve čtvrtfinále podlehla Rumunce Virginii Ruziciové. Jednalo se však o ročník, kdy většina špičkových hráček chyběla z důvodu termínové kolize s americkou akcí World Team Tennis. I z toho důvodu na turnaji zazářily tři Češky – Holubová a Maršíková postoupily do čtvrtfinále a Renata Tomanová dokonce do finále. K dalším mezinárodním úspěchům Holubové patří vítězství na turnaji ve Skopje (1974), semifinále v Palermu (1971) Kodani (1976) a Nyköpingu (1977) a několikanásobná čtvrtfinálová účast (Budapešť, Catania, Moskva, Kitzbühel, Káhira, Oskarhamn).
43. Greta Deutschová
Naší nejlepší tenistkou meziválečného období byla olomoucká hráčka německého původu Greta Deutschová. Šest let v řadě byla československou jedničkou, vyhrávala většinu domácích turnajů a s úspěchem se prezentovala i v zahraničí. Několikrát postoupila do finále turnajů na francouzské a italské riviéře (Janov, Nice, Cannes, Lago Maggiore, Santa Margherita, Antibes) a také na mezinárodních mistrovstvích Rakouska, Jugoslávie či Maďarska. Jednou se představila i ve Wimbledonu a na Roland Garros, ale v obou případech prohrála hned svůj úvodní zápas. Velmi úspěšná byla ve čtyřhrách, kde často nastupovala vedle špičkových hráček a hráčů té doby, například vedle Polky Jedrzejowské, Japonce Satóa, Maďara Von Kehrlinga nebo našich hvězd Koželuha, Menzela či Hechta. Na mezinárodním mistrovství Československa získala tři tituly ve dvouhře, tři ve čtyřhře a čtyři v mixu.
44. Emma Čepková
Emma Čepková je historicky první československou hráčkou, která si zahrála na grandslamovém turnaji. Bylo to roku 1935 na Roland Garros a Čepková v prvním kole podlehla pozdější čtvrtfinalistce, domácí Simone Iribarneové. O měsíc později ve Wimbledonu už ale psala zcela jiný příběh. Přes tři britské hráčky postoupila až do osmifinále, v němž sahala po obrovské senzaci. Proti pozdější šampiónce, sedmnáctinásobné grandslamové vítězce a jedné z nejlepších hráček všech dob Helen Wills-Moodyové vyhrála první sadu a ve druhé dokonce vedla 4:1! Moodyová set ale pěti gemy v řadě otočila a ve třetím už naší hráčce nedala šanci. Čepková se už potom žádného dalšího turnaje velké čtyřky nezúčastnila. Mezi její největší úspěchy patří vítězství na jugoslávském šampionátu v Záhřebu (1934) nebo finále turnaje v londýnském Kensingtonu (1935).
45. Petra Langrová
Petra Langrová dosáhla nejcennějšího úspěchu hned zpočátku své kariéry, když v roce 1988 jako kvalifikantka ovládla turnaj v Paříži. Přitom jí v té době patřila až 201. příčka světového pořadí a jednalo se o její debut na akci WTA! Níže postavená tenistka do té doby nikdy na podniku této kategorie netriumfovala a jedinou debutantkou, které se to před ní podařilo, byla Tracy Austinová. Na rozdíl od Austinové ale Langrová už žádný jiný turnaj nikdy nevyhrála. V roce 1991 ještě postoupila do finále v Linci, v něm však podlehla Manuele Malejevové. Na grandslamech se jí vydařila zejména sezóna 1996, kdy postoupila do třetího kola jak na pařížské antuce, tak na betonech ve Flushing Meadows. K jejím největším úspěchům bezpochyby patří vítězství nad hráčkami elitní desítky Arantxou Sánchezovou Vicariovou, Mary Joe Fernándezovou a Natašou Zverevovou. Na žebříčku WTA byla nejvýše na 53. příčce. Prosadila se i jako deblistka. S různými partnerkami vyhrála pět turnajů a byla 35. hráčkou světa. Dnes je známá především jako ředitelka prostějovského challengeru a manželka vlivného manažera Miroslava Černoška.
46. Radka Bobková
Radka Bobková dosáhla největších úspěchů už jako dvacetiletá v sezóně 1993. Na antuce v belgickém Lutychu si z kvalifikace došla až pro titul, když ve finále porazila Rakušanku Kschwendtovou. Na turnaji dokonce získala „double“, neboť s Argentinkou Gaidanovou ovládla i soutěž ve čtyřhře. Druhý titul získala v Palermu, když ve finále poměrně hladce porazila vycházející hvězdu francouzského tenisu a světovou čtrnáctku Mary Pierceovou. Na světovém žebříčku se díky tomu vyhoupla až na 47. místo. Později ale na tyto výsledky nedokázala navázat a na turnajích WTA už ani jednou nepřešla přes čtvrtfinále. Solidní úspěch přišel ještě na US Open 1994, kde vypadla až ve třetím kole se světovou jedničkou Steffi Grafovou. Českou republiku reprezentovala poměrně úspěšně ve Fed Cupu, kde vyhrála pět utkání ze sedmi.
47. Sandra Kleinová
Velkou nadějí českého tenisu byla ve druhé polovině devadesátých let Sandra Kleinová, dcera herečky Andrey Čunderlíkové a hudebníka Ladislava Kleina a neteř tenisty Jiřího Hřebce. Už jako sedmnáctiletá totiž v roce 1995 postoupila do finále turnaje v Nagoji. Tehdy asi málokdo čekal, že tento zápis v kolonce finálových účastí nakonec zůstane osamoceným. Zvláště poté, co Sandra přidala několik velmi dobrých výsledků v sezóně 1997. V lednu postoupila z kvalifikace až do třetího kola grandslamového Australian Open a na podzim se na turnajích WTA probojovala třikrát do čtvrtfinále. Cenná byla zejména vystoupení na skvěle obsazených halových podnicích v Lipsku a v Curychu. Na její raketě tam skončily hráčky jako Irina Spirleaová nebo Magdalena Malejevová a v obou případech ji zastavila až v životní formě hrající Jana Novotná. Vydařený podzim Kleinovou katapultoval až na 41. místo světového žebříčku. Na další větší výsledky si však musela počkat šest let. V roce 2003 se ještě jednou probojovala do čtvrtfinále v Lipsku a o rok později dokonce do semifinále ve Stockholmu. Ve Wimbledonu pak získala nejcennější skalp své kariéry, když vyřadila světovou šestku Jelenu Dementěvovou.
48. Tereza Martincová
Tereza Martincová v juniorském věku nepatřila mezi nejtalentovanější hráčky, ale svou pílí a bojovností se vypracovala až na čtyřicáté místo světového žebříčku. Nejúspěšnější pasáž kariéry prožila v roce 2021. Na cenné osmifinále z „tisícovky“ v Dubaji navázala vydařenou travnatou sezónou, během níž postoupila do čtvrtfinále v Nottinghamu a Birminghamu a také do třetího kola Wimbledonu. Na tvrdém povrchu v Praze následně dokráčela do svého jediného finále na okruhu WTA. K dalším úspěchům patří semifinále na turnaji kategorie WTA 500 v Ostravě (2022) a tři semifinále na turnajích WTA 250. Během své kariéry porazila několik hráček první světové dvacítky – Kontaveitovou, Svitolinovou, Bertensovou, Pavljučenkovovou a Garciaovou. V roce 2022 za Česko odehrála jeden zápas v rámci Billie Jean King Cupu. Ve své sbírce má také jeden titul a dvě finále ve čtyřhře.
49. Linda Fruhvirtová
Sestry Linda a Brenda Fruhvirtovy patřily už od útlého dětství k obrovským nadějím světového tenisu. Obě prošly prestižními tenisovými akademiemi a mnozí odborníci jim věštily zářnou budoucnost. Vlivný trenér a expert Patrick Mouratoglou o nich dokonce prohlásil, že by se mohly stát následovnicemi sester Williamsových. O dva roky starší Linda začala hrát mezi ženami už ve čtrnácti letech a v roce 2021 – ještě jako šestnáctiletá – si v Charlestonu zahrála své první čtvrtfinále na nejvyšším okruhu. V následující sezóně přes Elise Mertensovou a Viktorii Azarenkovou postoupila do čtvrtého kola na „tisícovce“ v Miami a v Čennaí vybojovala svůj první turnajový titul. Sezónu 2023 zahájila postupem do osmifinále Australian Open poté, co ve třetím kole vyřadila zkušenější krajanku Markétu Vondroušovou. Kromě toho na okruhu WTA zaznamenala jedno semifinále a dvě čtvrtfinále a propracovala se až na 49. místo světového žebříčku. Jenže pak se její kariéra nepochopitelně zadrhla a Linda už na tyto nadějné výsledky nedokázala navázat. Poslední tři sezóny na okruhu spíše paběrkuje a v současnosti se krčí na konci druhé světové stovky.
50. Tereza Valentová
Další z vycházejících hvězd českého tenisu se jmenuje Tereza Valentová. Teprve devatenáctiletá rodačka z Prahy už si na okruhu WTA zahrála jedno finále a dvě semifinále a propracovala se do první světové padesátky. Velmi úspěšná byla už jako juniorka. V roce 2023 hrála finále US Open a o rok později dokonce získala titul na French Open, kde v ryze českém finále přehrála Lauru Samson. V sezóně 2025 už zaznamenala několik velmi dobrých výsledků mezi ženami: získala dva tituly na nižším okruhu WTA 125, v Praze postoupila mezi kvarteto nejlepších a v Ósace si dokonce zahrála o titul, když na její raketě zůstaly například Alexandra Ealaová či Elise Mertensová. V letošní sezóně zapsala svůj zatím nejlepší grandslamový výsledek, když pronikla do třetího kola na Australian Open. Na pražské Štvanici pak obhájila semifinále z předchozího ročníku a na dalších dvou turnajích WTA postoupila do čtvrtfinále. V květnu dosáhla svého žebříčkového maxima, kterým je zatím 42. příčka.
Diskusní téma: Nejlepší hráčky naší historie
Datum: 22.09.2021
Titulek: zapomenutá juniorka
Pokud se pamatuji, tak velkou soupeřkou Martiny Navrátilové v juniorském věku byla Hana Hyblerová. Objeví se v přehledu? FH
Datum: 09.07.2021
Titulek: Nejlepsi ceska tenistka vsech dob?
Nejlepsi ceskou tenistkou vsech dob a podle me i nejlepsi svetovou hrackou byla a zustava Martina Navratilova. Muzsky tenis. Na zensky tenis se neda divat. Po Navratilove a Grafove uz zensky tenis skoncil. Placana.
MT
Datum: 25.06.2021
Titulek: Co třeba stránky aktualizovat?
Dobrý den,
a Barbora Krejčíková, Muchová a Vondroušová ,ty jsou kde !?
fatfartin@email.cz