50 největších hráčů naší historie

(článek byl publikován 2. 8. 2026)

1. Ivan Lendl

Čechoameričan Ivan Lendl je bezesporu jednou z největších postav světové tenisové historie. Svou silovou nátlakovou hrou od základní čáry už v osmdesátých letech předznamenal moderní tenisovou éru, navíc do tohoto sportu vnesl nebývalou profesionalitu. „Nikdo nikdy ve sportu nepracoval tak tvrdě jako on," prohlásil o něm jeho největší rival John McEnroe. Lendlovy výsledky byly podloženy nezměrnou tréninkovou dřinou, ale také neobyčejnou inteligencí. Snad proto, že nebyl zázračným talentem jako třeba McEnroe, neustále hledal jiné cesty, jak být před svými soupeři pořád o krok napřed. Měl vynikající fyzickou kondici, jako jeden z prvních se důkladně a systematicky zabýval správnou životosprávou a průkopníkem byl i v péči o své herní náčiní. Navzdory prvotním nezdarům ve velkých zápasech prokazoval rovněž výjimečnou mentální sílu, pramenící z obrovské vůle až umíněnosti. Mezi lety 1981 a 1991 hrál celkem devatenáct grandslamových finále, což se v otevřené éře podařilo už jen trojici Federer, Nadal a Djokovič. Cesta k první trofeji byla ale velmi trnitá. Psal se rok 1984 a Lendl, ačkoliv byl už pátou sezónu členem nejužší světové špičky, stále čekal na velký titul. Čtyřikrát nezvládl finálový zápas a ani na pátý pokus to s ním nevypadalo moc dobře. Na pařížské antuce prohrával s Johnem McEnroem už 0:2 na sety a nic nenasvědčovalo tomu, že by v životní formě hrajícího Američana mohl porazit. Pak ale přišel fantastický obrat, který zároveň znamenal zásadní zvrat v jeho kariéře. Tímto vítězstvím de facto začala několik let trvající éra „Ivana Hrozného“, jak se mu přezdívalo. Grandslamových titulů Lendl získal nakonec celkem osm. Třikrát se radoval na French Open (1984, 1986, 1987), třikrát na US Open (1985, 1986, 1987) a dvakrát na Australian Open (1989, 1990). K tomu, aby jeho kariéra byla vnímána jako dokonalá, mu chybí jediné – titul z Wimbledonu. Tamní tráva jeho hernímu stylu nikdy moc nesvědčila, přesto se i na ní probojoval dvakrát do finále a pětkrát do semifinále. Náramně se mu naopak dařilo v hale, což dokládá pět titulů z Turnaje mistrů. Lendl byl 270 týdnů světovou jedničkou, na okruhu ATP vyhrál neuvěřitelných 94 turnajů a 1068 zápasů. Některé z mnoha rekordů, jež ustanovil, jsou dodnes platné. Například hrál osmkrát v řadě finále US Open, což nikdo jiný nedokázal ani zde, ani na žádném jiném grandslamu. Spolu s Petem Samprasem je pak jedním ze dvou hráčů, kteří vybojovali alespoň jedno grandslamové finále v jedenácti po sobě jdoucích sezónách. Nejdéle ze všech tenistů (465 týdnů) se nepřetržitě držel v první trojce světového žebříčku a je také jediným hráčem, který měl v pěti různých sezónách zápasovou úspěšnost nad devadesáti procenty. V roce 1980 se Lendl rozhodující měrou zasloužil o premiérové vítězství československého týmu v Davisově poháru, když v celém ročníku neprohrál ani jeden zápas. Pozdeji se ale usadil ve Spojených státech a po vleklých sporech s komunistickým režimem zažádal o americké občanství, které získal roku 1992.

2. Jaroslav Drobný

Jaroslav Drobný byl fenomenálním sportovcem, který dosáhl na nejvyšší mety hned ve dvou odvětvích – tenise a ledním hokeji. Jako hokejista byl vůdčí postavou našeho mužstva, které v Praze roku 1947 vůbec poprvé triumfovalo na mistrovství světa. On sám na turnaji nastřílel 15 branek. O rok později s československým týmem ve Svatém Mořici vybojoval také stříbrnou olympijskou medaili. V reprezentaci debutoval už v patnácti letech, což se dodnes nikomu jinému nepodařilo. Svůj mimořádný talent začal brzy prokazovat také v tenise. V Praze vzal například ještě jako šestnáctiletý mladík dva sety Donu Budgeovi v sezóně, v níž vybojoval kalendářní Grand Slam. Pak ale jeho slibně se rozvíjející kariéru na šest let krutě přerušila druhá světová válka. Po ní se Drobný okamžitě zařadil mezi nejlepší hráče světa. O prvotřídní senzaci se postaral hned na prvním Wimbledonu, když ve skvělé bitvě zdolal „neporazitelného“ Jacka Kramera. V letech 1947 a 1948 dvakrát za sebou dovedl československý tým až do mezipásmového finále Davisova poháru, jehož vítěz mohl vyzvat obhájce trofeje v zápase o celkové prvenství. Kvůli neustále se stupňující komunistické šikaně ale Drobný roku 1949 Československo nuceně opustil. Následovalo strastiplné období plné nejistoty, kdy jezdil od turnaje k turnaji, ale nikde nebyl doma. Bezúspěšně se pokoušel získat švýcarské, britské nebo americké doklady, než mu nakonec občanství nabídl Egypt. A tak se stalo, že většinu svých největších úspěchů získal jako Afričan. Emigrací také skončila jeho hokejová kariéra, ačkoliv se skrze nabídku Bostonu mohl stát prvním Čechem v kanadskoamerické NHL. V letech 1946–1950 hrál Drobný čtyři grandslamová finále, ani v jednom případě ale ještě neuspěl. Na Roland Garros 1948 o titul bojoval dokonce ve třech disciplínách a vítězstvími ve čtyřhře a mixu si alespoň částečně vynahradil zklamání ze singlové porážky. Na vrcholu své výkonnosti byl mezi lety 1950 a 1954. V tomto období vyhrál přes 89 procent zápasů a ze 136 turnajů jich 86 ovládl. Jen v sezóně 1952 získal neuvěřitelných 23 titulů. V letech 1951 a 1952 v Paříži konečně vybojoval také své první dvě trofeje z grandslamů. Třikrát zvítězil též na mezinárodním mistrovství Itálie v Římě, jehož prestiž si tehdy s grandslamy příliš nezadala. Nejkrásnější možnou tečku ale svému pozoruhodnému příběhu dodal roku 1954, když ve dvaatřiceti letech při své jedenácté účasti a po dvou prohraných finále triumfoval také ve Wimbledonu. Mnoho lidí už mu tehdy na vítězství nevěřilo, on však ve čtvrtfinále smetl nasazenou dvojku Australana Hoada a ve finále přetlačil i jeho krajana, devatenáctiletého mladíka Kena Rosewalla. Drobný byl levoruký tenista s fantastickým servisem a vynikající hrou na síti, navíc byl neobyčejně kreativní a měl náramný cit pro míč. Během své kariéry vyhrál navzdory šestileté válečné pauze 147 mezinárodních turnajů, čímž se řadí na druhé místo historických tabulek hned za Roda Lavera. Po svém wimbledonském triumfu roku 1954 byl odborníky zařazen na první místo světového žebříčku.

3. Jan Kodeš

Vděčíme-li někomu za to, že k české tenisové škole již několik desetiletí obdivně vzhlíží celý svět, je to v první řadě Jan Kodeš. To on svými výkony i zákulisními aktivitami prošlapal cestu Lendlovi, Navrátilové a dalším v době, kdy u nás bílý sport bojoval o holou existenci. Jako hráč na přelomu šedesátých a sedmdesátých let proslul svým vynikajícím liftovaným bekhendem, do absolutní světové špičky ho však dovedly především jeho mimořádné morálně volní vlastnosti. Patřil k nejzarputilejším bojovníkům své doby, měl obrovský fyzický fond a nezlomnou vůli, díky níž dokázal otáčet i zdánlivě ztracené zápasy. Na počátku kariéry platil především za vynikajícího antukáře, což potvrdil dvěma triumfy na French Open v letech 1970 a 1971. Třikrát za sebou hrál také finále mezinárodního mistrovství Itálie v Římě, jehož prestiž tenkrát nebyla o mnoho nižší. Postupem času svou hru přizpůsobil i rychlejším povrchům a zaznamenal též řadu znamenitých výsledků na trávě. Bezesporu nejvíce ho proslavilo wimbledonské vítězství z roku 1973, které patří k nejpamátnějším momentům celé naší sportovní historie. Nic na tom nemění ani fakt, že řada předních hráčů tento ročník kvůli tzv. Piličově aféře bojkotovala, protože Kodeš rozhodně měl výkonnost na to, aby turnaj vyhrál i za normálních okolností. Vždyť ve Wimbledonu byl už rok předtím v semifinále a všechny vyhlášené trávaře jako byli Newcombe, Smith nebo Ashe dokázal porazit při svých dvou postupech do finále US Open v letech 1971 a 1973. Československá sportovní veřejnost však nejvíce prožívala jeho bitvy v Davisově poháru, v nichž pravidelně prokazoval svého bojovného ducha a srdce vlastence. V týmu figuroval sedmnáct sezón a odehrál rekordních 94 zápasů, z nichž 60 bylo vítězných. V průběhu let pozvedl československý výběr z pomyslného bahna až do závěrečných bojů o proslulou salátovou mísu. Byl hlavním strůjcem našeho premiérového postupu do finále soutěže v roce 1975 a na sklonku kariéry se dočkal i vysněného titulu, byť ve slavném ročníku 1980 už tíha odpovědnosti ležela na jiných hráčích. Kodeš na okruhu vyhrál více než 500 zápasů a získal deset turnajových titulů. Na „computeru“ vystoupal nejvýše na páté místo, ale v žebříčku nejrespektovanějšího experta Lance Tingaye za rok 1973 figuroval ještě o jednu příčku výše. V roce 1977 se s Polákem Fibakem probojoval také do finále French Open ve čtyřhře. V tenisovém dění se výrazně angažoval i po skončení kariéry. Dělal nehrajícího kapitána našeho daviscupového týmu, předsedu Českého tenisového svazu i ředitele turnaje Škoda Czech Open. Vydal osmisetstránkovou publikaci Tenis byl můj život, která je neobyčejně cenným svědectvím o historii tohoto sportu. Zásadním způsobem se zasloužil o výstavbu moderního tenisového areálu na pražské Štvanici a také třeba inicioval uvedení Karla Koželuha do Mezinárodní tenisové síně slávy. Mezi přední světové hráčky přelomu šedesátých a sedmdesátých let patřila rovněž jeho sestra Vlasta Vopičková.

4. Karel Koželuh

Karel Koželuh byl patrně nejvšestrannějším sportovcem v našich a možná nejen našich dějinách. Zpočátku svůj čas spravedlivě dělil mezi tři sporty – tenis, fotbal a lední hokej. To tehdy nebylo nikterak neobvyklé, jenže on to ve všech třech odvětvích dotáhl až na reprezentační úroveň! Nakonec dal ale přednost bílému sportu, v němž se vypracoval mezi nejlepší hráče planety. Jeho umění bylo už od dětství na takové výši, že se ve čtrnácti letech stal profesionálním trenérem v Mnichově. Tím však ztratil možnost zahrát si v Davis Cupu, ve Wimbledonu a na dalších velkých turnajích, které byly určeny pouze amatérům. Mezi profesionály byl nicméně řadu let takřka neporazitelný. Šestkrát za sebou vyhrál nejprestižnější turnaj té doby Bristol Cup, zvítězil rovněž na mistrovství světa v Deauville a několik let byl prvním nebo druhým hráčem světového žebříčku. Po zavedení skutečného profesionálního okruhu ovládl čtyři velké turnaje „Pro Slams“, jakousi obdobu amatérských grandslamů: třikrát se radoval na mistrovství USA (1929, 1932 a 1937) a jednou na mistrovství Francie (1930). Slavný Bill Tilden ho ve třicátých letech přijal do skupiny hráčů, které se přezdívalo „Tildenův cirkus“. Její členové putovali po celé Americe a za obrovského zájmu veřejnosti se utkávali mezi sebou, přičemž vrcholem bývaly právě zápasy mezi Tildenem a Koželuhem. Američan sice vyhrával častěji (pravděpodobně 50:17), ale jejich zápasy byly považovány za absolutní vrchol tehdejšího tenisového umění. Koželuh proslul dokonalým defenzivním stylem, při němž těžil ze své vytrvalosti, houževnatosti, skvělého pohybu po dvorci a neobyčejně přesné ruky. Tildena porazil třeba v Hollywoodu před zraky Charlieho Chaplina, Bustera Keatona nebo Grety Garbo. Jméno Koželuh mělo ve světě takový zvuk, že se o jeho trenérské služby přetahovaly daviscupové týmy největších tenisových velmocí, ale i zámožní podnikatelé, politici a hvězdy šoubyznysu. Dnešní terminologií bychom ho nazvali globální celebritou. V Americe trénoval továrníka Forda, majitele supermarketů Woolwortha či budoucího prezidenta Bushe. Na Riviéře si zahrál se švédským králem a v Hollywoodu se Sonjou Henie. Připravoval daviscupové týmy Anglie, Spojených států, Německa, Polska i Československa a byl také koučem prvního držitele Grand Slamu, legendárního Dona Budge. Koželuh byl kosmopolitou, který podstatnou část života prožil v zahraničí. Po komunistickém převratu upadl v nemilost režimu, roku 1950 pak za nevyjasněných okolností tragicky zahynul při autonehodě v pražských Klánovicích. Rodina Koželuhova byla v historii světového sportu naprostým fenoménem. Tenisové turnaje totiž objížděli i Karlovi bratři František, Josef, Antonín, Alois a nejmladší Jan. Ten jako jediný zůstal amatérem, a tak měl možnost utkávat se třeba s legendárními francouzskými mušketýry Lacostem, Cochetem a Borotrou. Dvakrát si zahrál čtvrtfinále Wimbledonu a roku 1927 byl jako první Čech zařazen do elitní světové desítky. Stopu ve světovém tenise zanechaly i jejich sestra Marie, neteř Hana Sládková-Koželuhová a praneteř Mirka Bendlová-Koželuhová.

5. Petr Korda

O Petru Kordovi se říkalo, že má „zlatou levačku“. Slavný švédský trenér Lennart Bergelin ho už v roce 1991 označil za potenciálního nástupce tehdejší světové jedničky Jima Couriera. První a dosud poslední mužský grandslamový vítěz naší samostatné historie byl obdivován pro svůj přirozený talent, pohledný herní styl se smrtícím jednoručným bekhendem i živelnou vášeň, jež byla nedílnou součástí jeho tenisového projevu. Poprvé Korda zazářil v roce 1992, kdy se probojoval do finále antukového French Open. Rok nato zvítězil na Grand Slam Cupu v Mnichově, dnes již neexistujícím podniku určeném šestnácti nejúspěšnějším hráčům sezóny na grandslamech. Svého času se jednalo o velmi prestižní akci, jejíž vítězové si dokonce přišli na několikanásobně vyšší odměny než grandslamoví šampióni. V semifinále Korda svedl neuvěřitelnou bitvu s nejlepším hráčem světa Petem Samprasem, kterému odvrátil pět mečbolů, aby po čtyřech a půl hodinách zvítězil 13:11 v pátém setu. Ve finále hned následující den obdobným způsobem (11:9 v páté sadě) udolal i světovou dvojku Michaela Sticha. Nejlepšího tenistu devadesátých let Samprase Korda dokázal porazit hned pětkrát, a to dokonce i v jeho tradiční baště na US Open nebo při Davis Cupu ve Spojených státech. Celkem desetkrát se radoval z turnajového titulu, mimo jiné i na podniku kategorie Super Nine (dnešní Masters 1000) ve Stuttgartu roku 1997. Životního úspěchu se ale Korda dočkal až krátce po svých třicátých narozeninách, když v roce 1998 triumfoval na Australian Open. Ve čtvrtfinále tehdy otočil zápas z 0:2 na sety Švédu Björkmanovi, následně si v česko-slovenském derby poradil se Samprasovým přemožitelem Karolem Kučerou a ve finále za pouhých 85 minut zničil Chilana Marcela Riose výsledkem 6:2, 6:2, 6:2. Po turnaji Korda v pořadí ATP vylétl na senzační druhou příčku a v následujících měsících dokonce několikrát atakoval post světové jedničky. Dvakrát bojoval o grandslamový titul také ve čtyřhře: roku 1990 společně s Goranem Ivaniševičem neuspěl ve finále French Open, titul však získal o šest let později v Melbourne po boku Stefana Edberga. Také mezi deblisty pronikl do první světové desítky. Na mnoho cenných výher dosáhl i v týmových soutěžích. V roce 1996 dovedl náš tým do semifinále Davis Cupu, třikrát byl také u postupu do finále Světového poháru družstev v Düsseldorfu a v roce 1994 s Janou Novotnou vybojoval titul na Hopmanově poháru. Jeho vynikající kariéru bohužel ukončil pozitivní dopingový nález. Kordovou manželkou je bývalá tenistka Regina Rajchrtová, s níž má tři děti: dcery Jessicu a Nelly a syna Sebastiana. Všichni tři se ve sportu prosadili do absolutní světové špičky – Jessica a Nelly v golfu a Sebastian v tenise.

6. Miloslav Mečíř

Slovák Miloslav Mečíř patřil k nejtalentovanějším, nejobdivovanějším i nejoblíbenějším tenistům druhé poloviny osmdesátých let. Olympijský vítěz ze Soulu a dvojnásobný grandslamový finalista si přízeň fanoušků po celém světě získával svým jedinečným herním stylem i skromným a férovým vystupováním. Proslul zejména ladným pohybem po kurtu, kvůli němuž se mu přezdívalo „Velká kočka“. Vynikal také mimořádnou herní inteligencí a neobyčejným citem pro míč. Jeho údery byly tak nečitelné, že jim soupeři na kurtu často jen bezmocně přihlíželi. Přestože Mečíř nikdy nevyhrál grandslam, může se pochlubit velmi dobrou bilancí s většinou špičkových hráčů své generace. Například Švéda Wilandera několikrát doslova zničil a ve Wimbledonu 1988 mu dokonce připravil jedinou porážku na grandslamech v celé sezóně. Velmi úspěšný byl i proti dalším členům tehdy velmi početné armády seveřanů, čímž si vysloužil také přezdívku „Zabiják Švédů“. Uměl se přizpůsobit každému povrchu a jako jeden z mála tenistů si zahrál semifinále na všech turnajích velké čtyřky. Dvakrát – na US Open 1986 a Australian Open 1989 – se probojoval až do finále, v obou případech však hladce prohrál s Ivanem Lendlem. Asi nejvíce ho proslavilo vítězství na olympijském turnaji v Soulu v roce 1988. Tenis byl tehdy do olympijského programu zařazen po čtyřiašedesáti letech a Československu přinesl hned tři medaile. Nejcennější kov získal Mečíř ve dvouhře mužů, když v semifinále porazil největšího favorita Stefana Edberga a ve finále i Američana Mayotta. Společně s Milanem Šrejberem pak vybojoval ještě bronz ve čtyřhře. K Mečířovým největším úspěchům lze připočítat také triumfy na velkých turnajích v Key Biscayne (1987) a v Indian Wells (1989). Celkem získal jedenáct titulů a na světovém žebříčku se vyšplhal až na čtvrté místo. Společně s Tomášem Šmídem roku 1987 vyhrál Turnaj mistrů ve čtyřhře, což ho vyneslo na čtvrté místo také mezi deblisty. Dařilo se mu i v týmových soutěžích: třikrát v řadě byl s československým mužstvem v semifinále Davis Cupu a rozhodujícím způsobem přispěl též k našemu vítězství na Světovém poháru družstev v Düsseldorfu či v Hopmanově poháru. Na kurtu si Mečíř počínal vždy gentlemanským a férovým způsobem, za což byl v roce 1987 odměněn cenou ATP Sportsmanship Award pro hráče s příkladným sportovním chováním. I přes své mimořádné úspěchy zůstal vždy neobyčejně skromným a poctivým člověkem, který si ve volném čase nejraději zajde do přírody nebo na ryby. Jeho kariéra mohla být nepochybně ještě mnohem úspěšnější, kdyby ho nesužovaly chronické bolesti zad, kvůli nimž vrcholový tenis opustil v pouhých 26 letech.

7. Tomáš Berdych

Tomáš Berdych měl smůlu, že se narodil do „nesprávné doby“. Jeho už tak působivá kariéra by určitě byla ještě zářivější, kdyby celý tenisový život nemusel čelit třem nejúspěšnějším hráčům historie Federerovi, Nadalovi a Djokovičovi. Je až k nevíře, s jakou spolehlivostí dokázal i na největších akcích postupovat do závěrečných kol. Třešnička na dortu v podobě grandslamového titulu mu však zůstala odepřena. Berdych přitom jako jeden z mála tenistů okusil semifinále na všech turnajích velké čtyřky. Čtvrtfinále si zahrál hned sedmnáctkrát, ale pouze jednou dostal příležitost bojovat o titul. Na wimbledonské trávě v roce 2010 se však v plné síle ukázalo, jak neuvěřitelně obtížné bylo vyhrát grandslam v této patrně nejkvalitnější éře tenisové historie. Když už ve čtvrtfinále vyzrál na Rogera Federera, jenž na místních kurtech za posledních osm let prohrál jediný zápas z dvaapadesáti a v semifinále dokonce bez ztráty setu na Novaka Djokoviče, zastavil ho ve finále ve skvělé formě hrající Rafael Nadal. Berdych byl svým stylem klasický „big hitter“. Základem jeho hry byl tvrdý servis a drtivý forhend, ale i všechny ostatní údery měl vyrovnané a technicky dokonale vybroušené. Byl vysoký, skvěle fyzicky připravený a také měl štěstí, že se mu celou kariéru vyhýbala zranění. Z mnoha statistik vyplývá, že by mohl být jedním z adeptů na titul v soutěži o nejlepšího hráče bez velkého titulu. Šest a čtvrt roku nepřetržitě figuroval v první světové desítce, což se nepodařilo ani takovým velikánům, jako byli Andre Agassi či Andy Murray. Nejvýše byl v květnu 2015 na čtvrté příčce a celkem v top ten strávil úctyhodných 369 týdnů. Se 146 výhrami na majorech se drží mezi patnácti nejlepšími hráči open éry před takovými legendami, jako byli Borg, Wilander či Courier. Mimořádně úspěšný byl zejména na Australian Open, kde vyhrál dokonce více utkání než Sampras. Společně s Wawrinkou a Tsongou je také jedním z pouhých tří tenistů, kteří dokázali na grandslamu porazit Federera, Nadala, Djokoviče i Murrayho. Celkově na okruhu nasbíral 640 vítězných zápasů, což je například o 69 víc než sedminásobný grandslamový šampión Wilander. Na druhou stranu sbírka třinácti turnajových titulů vesměs z menších akcí už v kontextu zmíněných čísel tak oslnivá není. Svou jedinou trofej na turnajích kategorie Masters Berdych vybojoval hned na počátku kariéry, roku 2005 v pařížské hale Bercy. Pozdejí si na této úrovni zahrál ještě třikrát ve finále, ale ani jednou už neuspěl. Společně s Radkem Štěpánkem byl však naprosto klíčovou postavou ve zlaté éře naší daviscupové historie. Jako jeden z mála špičkových tenistů byl ochoten dlouhá léta několikrát do roka podstupovat těžkou dřinu daviscupových klání, kdy navíc veškerá tíha odpovědnosti ležela na bedrech dvou hráčů. Jejich úsilí se ale zúročilo v roce 2012, kdy ve slavném pražském finále porazili Španělsko a podruhé v historii pro naši zemi vybojovali nejcennější týmovou trofej světa. Tu navíc v následujícím roce po výhře nad Srbskem v Bělehradě dokázali obhájit. I za svůj příkladný přístup k reprezentaci byl Berdych po skončení kariéry jmenován novým daviscupovým kapitánem.

8. Roderich Menzel

Roderich Menzel je tak trochu zapomenutou hvězdou československého tenisu, ačkoliv v meziválečném období patřil k absolutní světové špičce a stál u mnoha úspěchů našeho daviscupového mužstva. Jakožto občan německé národnosti se stal obětí tragických dějinných událostí a po mnichovské zradě byl jeho odkaz v očích naší veřejnosti částečně znehodnocen. Během svého desetiletého působení v československém daviscupovém týmu přitom nasbíral 53 vítězných utkání, čímž se historicky řadí na druhé místo hned za Jana Kodeše, a pokud jde o zápasy ve dvouhře, je se čtyřiceti výhrami dokonce úplně první! Hned pětkrát dovedl náš výběr až do finále evropského pásma. To tehdy znamenalo de facto postup mezi nejlepší čtyři týmy, nepočítáme-li obhájce prvenství, který byl automaticky nasazen do finále. Menzel byl také prvním z našich tenistů, který se výrazněji prosadil na grandslamových turnajích. Poprvé se tak stalo roku 1932 v Paříži, kde vyřadil legendárního Brita Perryho a postoupil až do semifinále. Antukové dvorce na Roland Garros mu svědčily i v následujících sezónách. Třikrát za sebou se probojoval do čtvrtfinále, kde ho zastavili velikáni Cochet, von Cramm a Austin, z toho dvakrát až po těsných pětisetových bitvách. Mezi nejlepší osmičku dvakrát pronikl také ve Wimbledonu a jednou i při své jediné účasti v Austrálii. Největší úspěch si ale připsal na Roland Garros 1938, kde postoupil až do finále. Turnajem prošel jako nůž máslem, když jediný set ztratil s Britem Mullikenem. Nasazeného Jugoslávce Mitiče ve čtvrtfinále dokonce deklasoval výsledkem 6:0, 6:0, 6:1. V zápase o titul ale nestačil na fenomenálního Američana Dona Budge, který toho roku jako první hráč v historii získal kalendářní Grand Slam. Sám Budge po sezóně Menzela ve svém žebříčku nejlepších světových tenistů (v němž ovšem sebe taktně vynechal) zařadil na čtvrté místo. Menzel byl coby vášnivý cestovatel jedním z prvních hráčů, kteří absolvovali turnaje skutečně po celém světě. Jako vůbec první Čechoslovák se zúčastnil mezinárodních mistrovství USA i Austrálie, ale zahrál si také v Egyptě, Japonsku, Indii a mnoha dalších exotických destinacích. Celkem vyhrál více než padesát mezinárodních turnajů, mj. třeba mezinárodní mistrovství Německa v Hamburku, jež se tehdy svým významem řadilo prakticky hned za grandslamy. O vůbec první československou stopu ve finále grandslamu se postaral roku 1935 na mistrovství USA, když spolu s Britkou Stammersovou postoupil do finále mixu. Jako hráč se Menzel prosazoval agresivním útočným stylem, při němž těžil ze své na tehdejší poměry velmi vysoké postavy (měřil 191 cm). Proslul ale i svým prudkým temperamentem a svého času platil za největšího bouřliváka světových dvorců. Po podpisu mnichovské dohody odešel do Německa a od roku 1939 již reprezentoval novou vlast. Vedle toho se naplno začal věnovat své druhé vášni – psaní knih. Vydal řadu publikací o sportu, ale i několik románů, cestopisů, životopisů i mnoho knížek pro děti.

9. Karel Nováček

Mezi přední světové antukáře přelomu osmdesátých a devadesátých let se zejména díky své mimořádné píli a ctižádostivosti vypracoval Karel Nováček. Rodák z Prostějova vyznával klasickou antukovou hru s tvrdými topspinovými údery z obou stran podpořenou velmi dobrým servisem. Výstavním úderem byl zvláště jeho jednoručný bekhend. Během své kariéry vyhrál třináct turnajů ATP, což se z našich hráčů povedlo už jen Ivanu Lendlovi a Tomáši Berdychovi. Dvakrát (v letech 1987 a 1993) se probojoval do čtvrtfinále French Open, přičemž zvláště jeho první postup v roce 1987 vzbudil mimořádnou pozornost. Na úvod totiž smetl Nizozemce Nijssena výsledkem 6:2, 6:1, 6:0, načež padesátému hráči světa Argentinci Bengoecheovi dokonce uštědřil ponižující porážku 6:0, 6:0, 6:0! Vyhrát tímto způsobem se přitom na grandslamu před ním nikomu nepodařilo téměř dvacet let a v celé open éře to dokázali jen čtyři další tenisté. A aby toho nebylo málo, poměrem 6:1, 6:0 vyhrál první dva sety také ve třetím kole proti Francouzi Winogradskému. Jeho spanilou jízdu ukončil až mezi nejlepšími osmi krajan Miloslav Mečíř. Svůj životní titul Nováček vybojoval roku 1991 na prestižním podniku v Hamburku, který spadal do kategorie ATP Championship Series, Single Week, odpovídající dnešní sérii Masters 1000. Porazil na něm Peta Samprase, Michaela Sticha a ve finále i Švéda Magnusse Gustafssona. Především díky tomuto úspěchu vystoupal až na osmé místo světového pořadí a kvalifikoval se na závěrečný Turnaj mistrů do Frankfurtu nad Mohanem. Husarský kousek se Nováčkovi podařil v sezóně 1992, kdy během jediného měsíce ovládl tři antukové turnaje v řadě – Hilversum, San Marino a Prahu. Svůj nejlepší grandslamový výsledek si ale paradoxně nepřipsal na antuce, nýbrž na tvrdém povrchu na US Open, kde v roce 1994 postoupil až do semifinále. Jeho tažení bylo nečekané i proto, že přišlo v sezóně, kdy se mu příliš nedařilo a na světovém žebříčku se propadl až do osmé desítky. Značné výkonnostní výkyvy ostatně provázely celou jeho kariéru a velké výsledky u něj většinou přicházely jako blesk z čistého nebe. Ve dvouhře si sice Nováček grandslamové finále nikdy nezahrál, ale povedlo se mu to alespoň ve čtyřhře – to když v roce 1993 spolu s Martinem Dammem postoupil do finále US Open. Po skončení kariéry se se stejnou vervou, s jakou se předtím věnoval tenisu, pustil do světa investování a finančního poradenství. Byznys, finance i politika ho dlouhodobě velmi zajímaly a díky tomu se také jako jeden z mála hráčů po odchodu z tenisu dokázal uplatnit mimo sportovní prostředí.

10. Jiří Novák

Jiří Novák nebyl obletovanou hvězdou, která by plnila přední stránky bulvárních médií. Jakožto neobyčejně skromný a poctivý sportovec, jemuž se skandály vyhýbaly velkým obloukem a který za všech okolností stavěl na první místo rodinu, pro ně nebyl příliš zajímavým soustem. Jeho mírnou a nekonfliktní povahu jako by symbolizovalo i jeho všední jméno. Snad ani naši tenisoví příznivci si zcela neuvědomovali, jak kvalitního hráče jsme v jeho osobě měli. Přitom byl pátý na světě, zahrál si semifinále Australian Open a dokázal porazit největší ikony dvou tenisových generací – Samprase, Agassiho, Federera i Nadala. Ve své hře neměl výraznější slabinu. Disponoval tvrdými, přesnými a technicky dokonalými údery z obou stran, měl velmi slušný servis i vynikající hru na síti. Na okruhu ATP ale dlouho platil spíše za solidního hráče, který tu a tam dokázal překvapit nějakým větším výsledkem. Do světové špičky se prosadil až ve svých sedmadvaceti letech pod vedením bývalého daviscupového reprezentanta Jana Kukala. Jeho životním turnajem bylo Australian Open 2002, na němž využil zaváhání některých favoritů a postoupil mezi nejlepší čtveřici. A nechybělo mnoho, aby si v Melbourne dokonce zahrál o titul. Nad svým semifinálovým soupeřem Thomasem Johanssonem totiž vedl 2:1 na sety, když druhou sadu ovládl zcela jednoznačně 6:0. Švéd ale utkání otočil a po finálové výhře nad Maratem Safinem se stal jedním z nejpřekvapivějších grandslamových šampiónů celé historie. V sezóně 2002 se Novák probojoval také do finále halového podniku kategorie Masters v Madridu, kde ho však do zápasu o titul proti světové dvojce Agassimu nepustilo zranění. Američana nicméně porazil hned o tři týdny později na Turnaji mistrů, kam se probojoval jako první hráč v naší samostatné historii. Během své kariéry Novák vyhrál sedm turnajů, ale jeho výkony tradičně nejvíce rostly v Davisově poháru. Připsal si v něm mnoho cenných skalpů a s bilancí 27:7 se řadí mezi naše nejúspěšnější reprezentanty. Dvacet let platilo, že byl jediným daviscupovým přemožitelem Rafaela Nadala. Nejcennější vítězství ale zaznamenal roku 2000 v Los Angeles, kde po fantastickém výkonu ve třech setech smetl Peta Samprase. Navzdory jedinečné individuální bilanci se ale většího týmového úspěchu nikdy nedočkal. Jediný postup do semifinále, pod kterým je podepsaný, přišel paradoxně už při jeho debutu v roce 1996. Novák byl také vynikajícím deblistou a jako jeden z posledních hráčů se v obou disciplínách prosadil do první světové desítky. Jeho dlouholetým deblovým partnerem byl David Rikl, s nímž vyhrál třináct z celkových osmnácti titulů. V roce 2001 se Novák s Riklem jako vůbec první český pár v historii probojovali do finále mužské čtyřhry ve Wimbledonu. Svou extratřídu zlínský rodák prokázal také vedle Radka Štěpánka, s nímž v roce 2002 postoupil do finále US Open.

11. Tomáš Šmíd

Ačkoliv brány první světové desítky Tomáš Šmíd nikdy neprolomil (jeho maximem bylo jedenácté místo), patřil k dlouholetým stálicím širší světové špičky. Řadu let se pohyboval ve druhé či třetí desítce žebříčku ATP a díky mimořádně stabilní výkonnosti jako jeden z mála hráčů překonal hranici 500 vítězných zápasů. V této statistice jsou za ním dokonce i některé bývalé světové jedničky – Courier, Ferrero, Kuerten, Safin, Rafter nebo Rios. Na grandslamech Šmíd došel nejdále do čtvrtfinále. Jak na Australian Open 1983, tak o rok později ve Wimbledonu ale skončil na raketě svého krajana a kamaráda Ivana Lendla. Na svém kontě má devět turnajových prvenství, navíc ještě devatenáctkrát prohrál až ve finále. Kromě toho byl Šmíd absolutní světovou extratřídou ve čtyřhře, v níž mohl dokonale uplatnit své největší přednosti – tvrdý servis, rychlý přechod k síti, vynikající voleje, přehled na kurtu a tenisovou chytrost. Vyhověl si prakticky s každým spoluhráčem. Však také získal pětapadesát titulů ve třech dekádách a se třiadvaceti různými partnery. Byli mezi nimi naši Kodeš, Složil, Mečíř či Korda, ale také řada cizinců – Fitzgerald, Fibak, Günthardt, Fleming a mnoho dalších. S Australanem Fitzgeraldem vyhrál dva grandslamové turnaje – US Open 1984 a French Open 1986, s Mečířem zase roku 1987 ovládl Turnaj mistrů. S Pavlem Složilem, s nímž toho odehrál vůbec nejvíce, byl na Roland Garros i na Turnaji mistrů ve finále. Na konci roku 1984 se dokonce stal světovou jedničkou, čímž přerušil několik let trvající nadvládu legendárního dua Fleming, McEnroe. V součtu obou disciplín Šmíd na okruhu nasbíral bezmála 1200 vítězných utkání. Vyhrát 500 zápasů v singlu i v deblu se přitom v open éře podařilo jen šesti dalším hráčům. A jen dva tenisté – Nastase a Gottfried – celkově odehráli více utkání než on! Naše veřejnost si ho však pamatuje především jako velkého srdcaře a bojovníka v Davisově poháru. Se dvaačtyřiceti výhrami je po Kodešovi, Menzelovi a Berdychovi naším čtvrtým nejúspěšnějším reprezentantem. Roku 1980 se stal hrdinou památného pražského finále proti Itálii, když navzdory těžkým zažívacím potížím otočil důležitý úvodní zápas s Adrianem Panattou a nasměroval naše mužstvo k historickému vítězství. Druhý den pak společně s Ivanem Lendlem náš první triumf v soutěži zpečetil výhrou ve čtyřhře. O rok později Šmíd s Lendlem ovládli ještě prestižní Světový pohár družstev v Düsseldorfu, když prvně jmenovaný vyhrál všech sedm utkání. Po skončení kariéry Šmíd dělal daviscupového kapitána a také koučoval fenomenálního Borise Beckera, kterého dovedl až na pozici světové jedničky. Později se usadil v Itálii, kde trénoval ve vrcholovém středisku pro mladé hráče.

12. Radek Štěpánek

Když se vysloví jméno Radek Štěpánek, většině lidí u nás se automaticky vybaví Davisův pohár. Byl to totiž právě karvinský rodák, kdo roku 2012 v elektrizující atmosféře pražské O2 arény rozhodl o našem historickém triumfu v nejprestižnější tenisové týmové soutěži. Jeho vítězství nad Španělem Almagrem v rozhodujícím pátém utkání finále bezesporu patří k ikonickým momentům naší sportovní historie. Vzhledem k tomu, že náš takřka čtyřiatřicetiletý reprezentant už měl v té době své nejlepší roky za sebou, nebyl proti jedenáctému hráči světového žebříčku rozhodně favoritem. V zápase však zužitkoval všechny své mnohaleté zkušenosti, ukázal obrovskou vůli po vítězství i příslovečné tenisové srdce a Almagrovi zcela sebral vítr z plachet. Rozhodující pátý zápas daviscupového finále vyhrál jako vůbec nejstarší hráč v dějinách. To ale ještě nikdo netušil, že se podobná situace bude opakovat i v následujícím roce. Náš tým v čele s Berdychem a Štěpánkem totiž postoupil do finále znovu a v srbském Bělehradě se o vítězi opět rozhodovalo v pátém utkání. V něm tentokrát Štěpánek doslova deklasoval nezkušeného Dušana Lajoviče a stal se teprve třetím hráčem historie po legendách Cochetovi a Perrym, který dokázal v pátém utkání rozhodnout hned dvě finále. Štěpánkovým největším individuálním úspěchem, zároveň však i zklamáním, bylo čtvrtfinále Wimbledonu 2006. Od postupu mezi nejlepší čtveřici ho totiž tehdy dělil jediný míček, ale jeho soupeř, Švéd Björkman, utkání nakonec zvrátil ve svůj prospěch. Po tomto turnaji Štěpánek vystoupal na osmé místo světového žebříčku, avšak kvůli zranění následně neodehrál půl roku jediný zápas, čímž ztratil šanci své maximum ještě vylepšit. Během své kariéry vyhrál pět turnajů ATP a na dalších sedmi prohrál až ve finále. Dvakrát (v Paříži-Bercy 2004 a v Hamburku 2006) o titul neúspěšně bojoval i na turnajích kategorie Masters. Kromě Rafaela Nadala porazil všechny členy tzv. velké čtyřky – Federera, Djokoviče i Murrayho. Jako jeden z mála špičkových singlistů se na vrcholné úrovni věnoval i čtyřhře, v níž se propracoval až na čtvrté místo světového žebříčku. S Indem Leanderem Paesem vyhrál dva grandslamy – Australian Open 2012 a US Open 2013. Na olympiádě v Riu s Lucií Hradeckou zase vybojoval bronzovou medaili ve smíšené čtyřhře. Štěpánkovy zápasy publikum vždy bavily. Ať už kvůli jeho atraktivní celodvorcové hře se špičkovými voleji a četnými technickými finesami, nebo kvůli jeho nefalšovanému zápalu pro hru, jímž dokázal v lidech probouzet silné emoce. Příběh jeho kariéry byl stejně unikátní jako jeho neortodoxní herní styl. Dlouho se zdálo, že bude „jen“ deblovým specialistou. Do světa velkého tenisu se propracoval nezvykle pozdě, až kolem pětadvacátého roku. O to déle ale na výsluní vydržel a diváky svými kouzly bavil ještě ve svých osmatřiceti letech. Sympatie vzbuzoval už svou neuvěřitelnou vůlí, díky níž se neustále dokázal vracet i po těžkých zraněních, která by pro většinu jiných hráčů znamenala konec kariéry.

13. Jakub Menšík

Do Jakuba Menšíka vkládá česká veřejnost velké naděje a mnozí v něm vidí hráče, který by po dlouhé době našemu mužskému tenisu mohl přinést vytoužený grandslamový titul. Už když mu bylo šestnáct, upoutal na sebe pozornost postupem do finále juniorky na Australian Open. Po prohrané tříapůlhodinové bitvě s Američanem Kuzuharou tehdy opouštěl kurt kvůli silným křečím na vozíku. Přechod mezi dospělé ale Menšík zvládl mnohem rychleji než jeho přemožitel. Na US Open 2023 hned při svém grandslamovém debutu postoupil do třetího kola – jako nejmladší hráč od dob Rafaela Nadala. Skutečný průlom ale zaznamenal v následující sezóně postupem do finále v katarském Dauhá, kde navíc vyřadil hvězdy Murrayho, Rubljova a Monfilse. O tom, že má rád velké výzvy a nezalekne se žádného jména, přesvědčil fanoušky během sezóny hned několikrát. Při svém tažení do čtvrtfinále „tisícovcky“ v Šanghaji porazil Rubljova a Dimitrova a vyhrál tak již čtvrtý zápas v řadě proti hráčům top 10. To hlavní ale přišlo na jaře 2025, kdy Menšík senzačně ovládl jeden z nejprestižnějších turnajů vůbec – Miami Masters. Cestou do finále se vypořádal s ve velké formě hrajícím Jackem Draperem a domácím Taylorem Fritzem, aby v boji o titul porazil i Novaka Djokoviče, jenž je jeho velkým idolem. V Miami Menšík naplno odhalil své největší zbraně – drtivý servis, skvělý bekhend a return a především obrovskou psychickou odolnost. Není jistě náhodou, že během turnaje vyhrál všech sedm tiebreaků. Jeho bilance s hráči elitní desítky po turnaji byla 8:5! V květnu 2025, čtyři měsíce před dovršením dvacátého roku, si Menšík jako nejmladší Čech v historii odbyl debut v první světové dvacítce. Druhý titul vybojoval na začátku letošní sezóny v Aucklandu po finálové výhře nad Argentincem Báezem. V Dauhá následně senzačně skolil i světovou dvojku Jannika Sinnera. Na výraznější grandslamový výsledek ale čekal poměrně dlouho. Opakovaně se mu stávaalo, že ztratil výrazné vedení 2:0 na sety nebo dokonce prohrál z mečbolů. Letos na Australian Open poprvé pronikl do čtvrtého kola, ale k utkání s Djokovičem kvůli zranění vůbec nenastoupil. Teprve na French Open se mu podařilo toto prokletí zlomit a postoupil až do semifinále. Ve druhém kole proti Argentinci Navonemu tentokrát ustál čtyřapůlhodinovou řežbu, v níž navzdory totálnímu vyčerpání zvítězil 13:11 v rozhodujícím supertiebreaku. Touto výhrou jako by ze sebe sejmul břímě nepovedených pětisetových bitev a rozjel se ke skvělým výkonům. Nejprve přehrál svého neoblíbeného soka Australana De Minaura, následně vyřadil Rusa Rubljova i vycházející hvězdu Brazilce Fonsecu. Nad jeho síly byl až pozdější vítěz Alexander Zverev. Menšíkovým žebříčkovým maximem je zatím 12. místo.

14. Jiří Lehečka

Po odchodu Berdycha se Štěpánkem prožíval český tenis několikaleté hlušší období, které jako první ze silné nastupující generace prolomil Jiří Lehečka. Ranař s vynikajícím servisem a tvrdými údery z forhendu i bekhendu na sebe poprvé výrazněji upozornil v roce 2022, kdy postoupil do finále Next Gen ATP Finals, turnaje pro nejlepší světové hráče do 21 let. Hned v úvodu následující sezóny už zazářil i na grandslamu, když po vítězstvích nad Norriem a Augerem-Aliassimem pronikl mezi nejlepší osmičku na Australian Open. Na australské půdě roku 2024 také vybojoval svůj premiérový titul, když v Adelaide ve finálové bitvě přetlačil Jacka Drapera. Další vynikající výsledek si připsal o čtvrt roku později na madridské antuce, kde si vyšlápl na legendárního Rafaela Nadala a poprvé postoupil mezi nejlepší čtveřici na podniku kategorie Masters 1000. Semifinálové utkání s Félixem Augerem-Aliassimem ale bohužel nedohrál kvůli silným bolestem zad. Ještě horší zprávou bylo, že následné vyšetření odhalilo únavovou zlomeninu bederního obratle, a tak Lehečka nejenže přišel o šanci zabojovat o první titul na takto významném turnaji, ale také musel vynechat podstatnou část sezóny včetně dvou grandslamů. Zároveň pochopitelně ztratil možnost zaútočit na postup do první světové dvacítky, do níž měl předtím rázně nakročeno. Po čtvrtroční absenci se však poměrně rychle vrátil do své bývalé formy. V roce 2025 potvrdil, že se mu náramně daří na turnajích u protinožců a v Brisbane získal svůj druhý turnajový titul. Dalšími highlighty loňské sezóny bylo vítězství nad Carlosem Alcarazem v Dauhá, finále „pětistovky“ na trávě v Queen´s Clubu a především čtvrtfinále grandslamového US Open, které rodáka z Kněžmostu katapultovalo do první světové dvacítky. Letos Lehečka zazářil zejména na turnaji Masters 1000 v Miami, na němž po výhrách nad Fritzem či Filsem postoupil až do finále. Díky tomu se na světovém žebříčku vyhoupl na dvanácté místo, které je zatím jeho maximem.

15. Jan Koželuh

Jan Koželuh byl mladším bratrem věhlasnějšího Karla Koželuha, jednoho z nejlepších světových tenistů přelomu dvacátých a třicátých let. Na rozdíl od něj však zůstal věrný amatérskému okruhu, a tak mohl nastupovat v Davisově poháru i na grandslamových turnajích. Byl pověstný svým jemným citem pro míč a vynikající volejovou a halfvolejovou technikou. Legendární Henri Cochet o jeho stylu dokonce prohlásil, že jím předběhl dobu o dvacet let. Poprvé na sebe Koželuh výrazně upozornil roku 1926 při daviscupovém utkání proti Francii na pražské Štvanici, kde s nejlepším hráčem světa Reném Lacostem prohrál až po tuhé pětisetové bitvě. Téhož roku postoupil do čtvrtého kola Roland Garros a také do čtvrtfinále Wimbledonu, v němž až po velkém boji prohrál s dalším ze slavných francouzských mušketýrů, Jeanem Borotrou. Mezi osmičku nejlepších ve Wimbledonu pronikl i v roce 1927, kdy opět nestačil na Reného Lacosta. Na konci sezóny byl tenisovými odborníky zařazen na desáté místo světového žebříčku. Během své kariéry Koželuh vyhrál řadu mezinárodních turnajů a nastřádal devětadvacet výher v Davisově poháru, čímž se řadí mezi naše nejúspěšnější reprezentanty. V letech 1924 a 1928 výrazně přispěl k postupu československého mužstva do finále evropského pásma.

16. Ladislav Hecht

Slovenský tenista židovského původu Ladislav Hecht byl na přelomu třicátých a čtyřicátých let hráčem širší světové špičky. Vyhrál na dvě desítky mezinárodních turnajů a některými odborníky byl dokonce řazen mezi deset nejlepších hráčů světa. Jeho největšími přednostmi byly pohyb po kurtu a úderová jistota, zvláště pak z bekhendové strany. Chyběla mu ale větší agresivita. Spolu s Roderichem Menzelem měl hlavní zásluhu na čtyřnásobném postupu našeho mužstva do finále evropského pásma Davisova poháru v letech 1931, 1934, 1935 a 1937. Během své kariéry porazil řadu vynikajících hráčů, jako byli Bunny Austin, Ted Schroeder, Giorgio de Stefani nebo Marcel Bernard. Legendární Don Budge mu v Queensu utekl ze dvou mečbolů. Na grandslamových turnajích Hecht pravidelně postupoval do osmifinále (v této fázi prohrál celkem sedmkrát), ale mezi nejlepší osmičku pronikl pouze jednou – v roce 1938 ve Wimbledonu. O rok dříve si spolu s Roderichem Menzelem ve Wimbledonu zahrál také semifinále čtyřhry. Těsně před vypuknutím druhé světové války odešel do Spojených států, kde pracoval v továrně na munici. Ještě v roce 1951, ve svých dvaačtyřiceti letech, postoupil do třetího kola mezinárodního mistrovství USA, v němž statečně vzdoroval wimbledonskému šampiónovi Budgi Pattymu.

17. František Cejnar

František Cejnar byl jedním z nejtalentovanějších tenistů meziválečného období. Vyznával celodvorcovou hru podloženou vzácnou vyrovnaností všech úderů. Čtyřikrát se zúčastnil grandslamového turnaje, z toho třikrát postoupil až do čtvrtfinále – v letech 1937 a 1938 na Roland Garros a v roce 1938 také ve Wimbledonu. Tam ho zastavil až fenomenální Don Budge, toho roku mířící za ziskem kalendářního Grand Slamu. Sám Budge poté Cejnara zařadil na sedmé místo svého žebříčku nejlepších tenistů (v němž ovšem sebe skromně vynechal). Už jako devatenáctiletý vyhrál Cejnar mistrovství Berlína ve slavném Rot-Weiss Clubu, kde ve finále pokořil druhého hráče světa Gottfrieda von Cramma. Dále zvítězil na několika mezinárodních turnajích v Německu, Itálii, Rakousku, Švédsku, Rumunsku nebo Lotyšsku. V roce 1939 ovládl také domácí šampionát, na němž ve finále porazil Jaroslava Drobného. Roku 1937 dvěma vítězstvími přispěl k postupu československého týmu do finále evropského pásma Davisova poháru. Jeho slibně se rozvíjející kariéru bohužel předčasně ukončilo vážné onemocnění ledvin. Na počátku šedesátých let jako trenér vedl československý tým juniorů, jenž přivedl k premiérovému vítězství v Galeově poháru. Brzy nato, v pouhých osmačtyřiceti letech, ale své dlouholeté nemoci podlehl.

18. Tomáš Macháč

Třetím ze silné současné generace českých hráčů je Tomáš Macháč. Rodák z Berouna bezesporu disponuje obrovským přirozeným talentem, jeho kariéru však výrazně brzdí neustále se opakující zdravotní problémy. Svou atraktivní, svižnou a mimořádně pestrou celodvorcovou hrou s technicky vynikajícími údery z forhendu i bekhendu a neméně dobrými voleji si na okruhu získal mnoho příznivců. Průlomovou sezónu Macháč prožil v roce 2024. Tehdy si na antuce v Ženevě po výhře nad světovou jedničkou Novakem Djokovičem připsal své první finále na okruhu ATP a kromě toho zaznamenal také dva vynikající výsledky na turnajích kategorie Masters 1000: překvapivé čtvrtfinále z Miami dokázal na podzim ještě překonat postupem mezi nejlepší čtveřici v Šanghaji, kde po senzačním výkonu vyřadil i Carlose Alcaraze. Do povědomí široké veřejnosti se ale zapsal především svým vystoupením na olympijských hrách v Paříži, když spolu s Kateřinou Siniakovou vybojoval zlato ve smíšené čtyřhře. O medaili navíc bojoval i ve čtyřhře mužské, v níž společně s Adamem Pavláskem skončil těsně pod stupni vítězů. Macháč na okruhu ATP dosud vybojoval dva turnajové tituly. Poprvé se radoval loni na „pětistovce“ v mexickém Acapulcu, když ve finále porazil Španěla Davidoviche Fokinu. Tento úspěch mu zajistil posun na dvacáté místo světového žebříčku, které prozatím zůstává jeho maximem. Podruhé zazářil v úvodu letošní sezóny v australském Adelaide, kde ve finále přehrál Francouze Humberta. Na grandslamech zatím došel nejdále do osmifinále, a to na US Open v sezónách 2024 a 2025.

19. Bohdan Ulihrach

Bohdan Ulihrach byl svéráz s bezstarostnou a poněkud flegmatickou povahou, která mu možná bránila dosáhnout v tenise ještě větších úspěchů. Měl vynikající údery od základní čáry a nesmírně šikovnou ruku – pověstné byly zejména jeho kraťasy. K nejlepším výkonům se většinou vybičoval proti velkým hvězdám, a tak má na svém kontě poměrně bohatou sbírku cenných skalpů – Becker, Kafelnikov, Safin, Kuerten nebo Ferrero, to jsou jen některé z nich. Dvakrát se před ním musel sklonit i fenomenální Pete Sampras. Ulihrach měl ale dosti nevyrovnanou výkonnost a nejednou po velkém vítězství dokázal vzápětí prohrát s bezejmenným hráčem ze druhé světové stovky. Svého největšího úspěchu dosáhl v roce 1997 na skvěle obsazeném turnaji kategorie Masters v Indian Wells, kde právě přes Peta Samprase postoupil až do finále. Třikrát se na okruhu ATP radoval z turnajového prvenství: v Praze (1995), Montevideu (1995) a Umagu (1998), kromě toho šestkrát prohrál až v boji o titul. Na grandslamech byla jeho maximem dvojnásobná účast ve čtvrtém kole v sezóně 1999 (na Australian Open a French Open). Na světovém žebříčku se dostal nejvýše na dvaadvacátou pozici. Řadu vynikajících výsledků zaznamenal i v Davisově poháru. Znamenitě se předvedl zvláště v utkání se Švédskem v Helsingborgu, kde porazil obě soupeřovy hvězdy Johanssona i Normana, jemuž navíc povolil pouhých šest her. V roce 1996 se blýskl také vítězstvím nad Samprasem v rámci Světového poháru družstev v Düsseldorfu a přispěl tak k postupu našeho týmu do finále soutěže.

20. Ctislav Doseděl

Ctislav Doseděl byl nesmírně poctivým a pracovitým tenistou, který se vždy nejlépe cítil na antuce. Když měl formu, byl na ní schopen konkurovat i vyhlášeným španělským a jihoamerickým specialistům. Svůj první titul získal roku 1995 v Santiagu, kde porazil Španěla Alberta Costu i domácího Marcela Riose. O rok později v Mnichově si cestu k trofeji proklestil přes Borise Beckera a Carlose Moyu. Toho porazil i ve finále podniku v Amsterdamu v roce 1997. Skvělý úspěch zaznamenal též na turnaji kategorie Masters v Římě, kde v roce 1994 vyřadil dva tenisty první světové pětky Medveděva a Couriera a prohrál až v semifinále se světovou jedničkou Samprasem. Největšího grandslamového výsledku však paradoxně dosáhl na betonech ve Flushing Meadows, kde roku 1999 postoupil až do čtvrtfinále. Na dalších dvou grandslamech (Australian Open 2000, French Open 1993) se probojoval ještě do čtvrtého kola. Ve světovém žebříčku figuroval nejvýše na 26. místě. Roku 1998 byl tahounem českého týmu při postupu do finále Světového poháru družstev v Düsseldorfu, když ve skupině vyhrál všechny tři zápasy. Daviscupová atmosféra mu však trochu svazovala ruce, a tak jeho konečný účet v soutěži zní tři výhry a osm porážek. Doseděl byl mimořádně skromným, inteligentním a přemýšlivým člověkem. Svůj kladný vztah k přírodě prokázal i na poli herectví, když ztvárnil hlavní roli Vincenze Priessnitze ve stejnojmenném snímku Pavla Linharta.

21. Jiří Hřebec

Jiří Hřebec byl nesmírně talentovaný, avšak dosti lehkomyslný hráč, který na našich kurtech v období tuhé normalizace působil trochu jako zjevení. Svými výstřelky si zadělal na mnoho problémů s tehdejším režimem, zato fanynky ho zbožňovaly. Když měl den, dokázal porazit kohokoliv na světě. Nejvíce se obvykle vyhecoval při utkáních Davisova poháru. V roce 1973 například v zápase proti Austrálii senzačně skolil Johna Newcomba a s Rodem Laverem padl až po pětisetové bitvě. Důležitým vítězstvím nad dalším Australanem Tonym Rochem o dva roky později pak výrazně přispěl k historicky prvnímu postupu našeho mužstva do finále soutěže. Na individuálních turnajích získal čtyři tituly: v Adelaide, Praze (1973), Basileji (1975) a San Jose (1977). Nejlepšího grandslamového výsledku dosáhl ve Wimbledonu roku 1972, kde po výhře nad Guillermem Vilasem postoupil až do osmifinále. Během své kariéry dále porazil třeba Jimmyho Connorse, Ilie Nastaseho nebo Jana Kodeše. Na světovém žebříčku byl klasifikován nejvýše na 25. místě. Na sklonku kariéry mu komunisté udělili půlroční distanc a Hřebec poté emigroval do západního Německa. V roce 1997 se ale do vlasti vrátil a působil jako trenér na pražské Štvanici, kde vedl třeba Karolínu Plíškovou nebo Markétu Vondroušovou.

22. Milan Šrejber

Milan Šrejber byl dvoumetrový hráč s drtivým servisem, který se propracoval až na třiadvacáté místo světového žebříčku. Průlomovou sezónu zažil v roce 1986. Nejenže si zahrál finále na turnaji v Torontu, ale postupem do čtvrtfinále US Open si připsal i svůj nejlepší kariérní grandslamový výsledek. Do čtvrtfinále se probojoval také na turnaji Masters v Miami, kde navíc skolil světovou pětku Borise Beckera. Velkou měrou se zasloužil o postup do semifinále Davisova poháru proti Švédsku, v němž pak na pražské Štvanici sehrál památnou bitvu se Stefanem Edbergem, která pro něj skončila bolestivou porážkou 5:7 v páté sadě. Další velké úspěchy Šrejber zaznamenal v sezóně 1988. Tehdy v americkém Rye Brook vybojoval svůj jediný turnajový titul a na olympiádě v Soulu získal po boku Miloslava Mečíře bronzovou medaili ve čtyřhře. V daviscupovém čtvrtfinále na švédské půdě pak senzačně porazil Matse Wilandera, jenž v tom roce získal tři grandslamové tituly. Během své kariéry Šrejber porazil i řadu dalších špičkových hráčů, například Connorse, Noaha, Leconteho nebo Mečíře. A právě s Milošem Mečířem a Tomášem Šmídem v roce 1987 utvořil tým, který ovládl Světový pohár družstev v Düsseldorfu. Jeho kariéru v roce 1991 ukončily problémy se zrakem.

23. Daniel Vacek

Daniel Vacek v devadesátých letech platil za jednoho z nejlepších světových deblistů a svou vynikající hru u sítě úspěšně uplatňoval i ve dvouhře. Nejvíce se mu dařilo na rychlých površích v hale a také na trávě, nikdy však nedokázal zlomit prokletí finálových zápasů. Dohromady jich na okruhu ATP prohrál pět, z toho dvě velmi těsně: v Marseille 1995 s Beckerem 7:5 ve třetím setu a v Moskvě téhož roku se Steebem 8:6 v tiebreaku rozhodující sady. Přesto se dokázal vyšplhat až na 26. místo světového žebříčku. Porazil hvězdy, jako byli Edberg, Muster, Chang, Ivaniševič, Rafter nebo Kafelnikov. Třikrát postoupil do osmifinále grandslamu: dvakrát na US Open (1995, 1997) a jednou ve Wimbledonu (1994). Třikrát se také probojoval do čtvrtfinále turnajů kategorie Masters. Ve čtyřhře byl dokonce světovou trojkou a získal 25 titulů včetně tří grandslamových: s Rusem Kafelnikovem ovládl French Open 1996 a 1997 a US Open 1997. Roku 1996 společně s Petrem Kordou dovedl náš tým po desetileté odmlce do semifinále Davisova poháru. Jeho neteří je bývalá špičková tenistka Nicole Vaidišová. V současnosti je trenérem Tomáše Macháče.

24. Jiří Javorský

Padesátá a šedesátá léta představovala pro československý tenis dobu temna. Komunistický režim ho jakožto údajně buržoazní sport systematicky potlačoval, na což doplatila řada talentovaných hráčů. Jednoznačně nejvýraznější osobností této éry byl Jiří Javorský, tenista s vynikající technikou a mimořádným citem pro míč. Třináct let byl naší jedničkou a devětkrát ovládl domácí šampionát. K tomu, aby se výrazněji prosadil ve světové konkurenci, mu ale chyběly zkušenosti z velkých zápasů na mezinárodním poli. V letech 1959 a 1963 se nicméně probojoval mezi šestnáct nejlepších hráčů na Roland Garros. V roce 1959 si připsal dílčí úspěch i ve Wimbledonu, kde vyhrál soutěž útěchy pro hráče vyřazené v úvodních kolech. O rok později na londýnské trávě málem porazil legendárního Australana Emersona, nad nímž vedl už 2:0 na sety. Jeho stěžejním výsledkem je však titul z Roland Garros ve smíšené čtyřhře, jenž získal roku 1957 po boku Věry Pužejové-Sukové. Mezi tenisovými příznivci se u nás v té době ale zdaleka největší pozornosti těšil Davisův pohár. V něm Javorský za jedenáct let sehrál úctyhodných 55 zápasů (z toho 33 vítězných), čímž se zařadil mezi nejvýraznější postavy naší historie. V roce 1977 emigroval do Německa, kde roku 2002 také zemřel.

25. Pavel Složil

Pavel Složil byl technický hráč s nesmírně šikovnou rukou a vynikajícím pohybem po dvorci. Výrazných úspěchů dosáhl především jako deblista. Většinu ze svých dvaatřiceti titulů vybojoval po boku Tomáše Šmída, s nímž si v roce 1984 zahrál i finále French Open. Už roku 1978 ale v Paříži s Renatou Tomanovou triumfoval ve smíšené čtyřhře. Na deblovém světovém žebříčku se propracoval až na čtvrté místo. I ve dvouhře ovšem zaznamenal řadu solidních výsledků. V roce 1981 vyhrál turnaj v Nancy, kde ve finále porazil Rumuna Nastaseho. Druhý titul přidal o čtyři roky později v Kitzbühelu po finálovém vítězství nad Němcem Westphalem. Nejcennější skalp si připsal v roce 1983 v Delray Beach, když senzačně porazil Ivana Lendla. Na grandslamech se mu však nikdy příliš nedařilo, pouze jednou pronikl do třetího kola. Jeho žebříčkovým maximem bylo pětatřicáté místo. Složil je také podepsaný pod naším prvním triumfem v Davisově poháru z roku 1980. Do finálových bojů sice aktivně nezasáhl, ale odehrál několik důležitých zápasů v předešlých kolech. Po skončení kariéry se úspěšně věnoval trenérské dráze. Pět let koučoval fenomenální Steffi Grafovou, ale vedl i další tenistky absolutní světové špičky – Jennifer Capriatiovou, Magdalenu Malejevovou či Annu Kurnikovovou.

26. Ladislav Žemla

Ladislav Žemla jako první z českých tenistů dosáhl špičkové evropské úrovně. Zpočátku na turnajích vystupoval pod pseudonymem Rázný, jelikož podle tehdejších předpisů jako student nesměl sportovat. Vysokou úroveň své hry si držel po celé čtvrtstoletí. Celkem osmkrát ovládl domácí šampionát ve dvouhře a dalších jedenáct titulů přidal v deblu. V roce 1906 se svým bratrem Zdeňkem získal titul mistra Rakouska ve čtyřhře, což vzbudilo mimořádný ohlas, neboť turnaj měl velice kvalitní obsazení a účastnili se ho i angličtí daviscupoví reprezentanti. Na mimořádných olympijských „mezihrách“, které se téhož roku konaly v Aténách, pak bratři Žemlové vybojovali bronzovou medaili. Výrazných úspěchů ale Žemla dosáhl i na řádných olympiádách. Ve Stockholmu roku 1912 obsadil v singlu i v deblu čtvrté místo, navíc získal cenu švédského krále pro hráče s nejkrásnějším stylem. A na dalších hrách v Antverpách roku 1920 se svou pozdější ženou Miladou Skrbkovou vybojoval bronz ve smíšené čtyřhře. V roce 1921 se Československo poprvé zúčastnilo Davisova poháru a Žemla hned v zahajovacím utkání s Belgií porazil jednoho z nejlepších evropských hráčů Washera. Byl také u toho, když se náš tým roku 1924 poprvé probojoval do finále evropského pásma. Ve svých osmatřiceti letech se jedinkrát vydal také do Wimbledonu a nepočínal si vůbec zle – postoupil do třetího kola, v němž vypadl až s jedním ze slavných francouzských mušketýrů, Jacquesem Brugnonem.

27. František Pála

František Pála byl nesmírně inteligentní tenista se šikovnou rukou a skvělou technikou, měl ale nepříliš důrazné údery a slabší servis. Nejlepší výkony tradičně předváděl v Davisově poháru, v němž porazil takové legendy, jako byli Manuel Orantes nebo (byť tenkrát ještě velmi mladý) Björn Borg. Snad nejpamátnější utkání ale sehrál roku 1971 ve finále evropského pásma proti Španělsku, kdy za nepříznivého stavu 1:2 na zápasy především zásluhou chytrých a přesných lobů potupil vysoce favorizovaného Juana Gisberta výsledkem 6:0, 6:1, 6:1. Roku 1975 byl také členem týmu, který se poprvé v historii probojoval až do finále soutěže. Mimo Davis Cup prožil nejúspěšnější období v sezóně 1972, kdy postoupil do finále dvou velkých antukových turnajů v Madridu a Monte Carlu. Na jeho raketě přitom zůstali hráči jako Tiriac nebo Panatta. Na následném French Open už byl Pála nasazen jako čtrnáctka, což potvrdil postupem do osmifinále. Sezónu ukončil na sedmnáctém místě bodovací soutěže Grand prix. Později už ale na tyto výsledky nenavázal a po zavedení computerového žebříčku se nedostal ani do první světové stovky. Po skončení hráčské kariéry Pála působil u našeho daviscupového mužstva. Jeho syn Petr byl vynikajícím deblovým specialistou a mimořádně úspěšným fedcupovým kapitánem.

28. Milan Holeček

Milan Holeček v polovině šedesátých let ukončil mnohaletou domácí nadvládu Jiřího Javorského. 190 centimetrů vysoký ranař a tenisový bohém byl na vrcholu kariéry v roce 1968, kdy vedle mezinárodního mistrovství Československa vyhrál mj. halové podniky v Paříži-Bercy a Lyonu, postoupil do semifinále v Monte Carlu a do čtvrtého kola v Římě. Tehdy by na světovém žebříčku patrně figuroval výše než na 71. pozici, která byla jeho maximem po zavedení computerového počítání. Na grandslamech během své kariéry třikrát pronikl do osmifinále: dvakrát na Roland Garros (1967, 1973) a jednou na US Open (1971). V prvním kole French Open 1973 navíc vyřadil trojnásobného wimbledonského vítěze Australana Newcomba. O rok později v Nottinghamu zase dokázal něco, co se povedlo jen pár tenistům – porazit na trávě Björna Borga. Za československý daviscupový tým Holeček odehrál třiadvacet utkání s nepříliš lichotivou bilancí 8:15. Roku 1967 ale cenným vítězstvím nad Španělem Orantesem v zápase o třetí místo výrazným způsobem přispěl k našemu prvnímu úspěchu v Kings Cupu, v té době poměrně populární halové soutěži družstev. Holečkovo účinkování v reprezentaci nicméně roku 1971 definitivně ukončila emigrace do západního Německa, na niž zákazem trenérské činnosti doplatila i jeho matka, bývalá špičková hráčka Vlasta Holečková.

29. Libor Pimek

Libor Pimek se v roce 1985 vypracoval až na jedenadvacáté místo světového žebříčku. Jeho hlavní zbraní byly tvrdé topspinové údery od základní čáry. Největšího úspěchu dosáhl roku 1984 na antuce v Mnichově, kde po výhrách nad Tomášem Šmídem a Gene Mayerem získal svůj jediný singlový turnajový titul. O rok později si ještě zahrál finále na halovém podniku ve Vídni. V průběhu kariéry porazil řadu světových hvězd – Vilase, Orantese, Mečíře, Järryda, Kricksteina a další. Jeho grandslamovým maximem bylo třetí kolo z US Open 1987. V Davisově poháru za československý tým odehrál šest zápasů. Postupem času se stále více a poměrně úspěšně věnoval deblové kariéře, během níž posbíral sedmnáct titulů a vystoupal až na patnácté místo světového pořadí. V roce 1996 se společně s Jihoafričanem Talbotem dokonce představil i na Turnaji mistrů. To už ale jeho novou vlastí byla Belgie, do níž se přiženil a kterou posléze reprezentoval také v několika daviscupových utkáních.

30. Jiří Veselý

Jiří Veselý se nejvíce proslavil dvěma vítězstvími nad Novakem Djokovičem. Spolu s Maratem Safinem je jedním ze dvou hráčů, kteří fenomenálního Srba porazili dvakrát, aniž by s ním prohráli zápas. Zatímco Safin to však dokázal v počátcích Djokovičovy hvězdné kariéry, Veselý obě výhry získal v době, kdy už byl světovou jedničkou. Levoruký tenista z Březnice byl nejlepším světovým juniorem a do jeho kariéry byla vkládána velká očekávání. Měl drtivý servis, nebezpečný obouručný bekhend i účinný forhend hraný s vysokým topspinem. V dosažení větších úspěchů mezi dospělými mu však bránila především slabší psychika a nedostatečná sebedůvěra. Na světovém žebříčku se propracoval nejvýše na 35. místo. Z grandslamů se mu dařilo zvláště ve Wimbledonu, kde nejenže dvakrát postoupil do osmifinále, ale také tam porazil několik hráčů velmi zvučných jmen – Zvereva, Thiema, Monfilse, Kordu, Paula či Fogniniho. Na okruhu ATP Veselý vybojoval dva tituly – v Aucklandu (2015) a v Puné (2020), kromě toho si ještě dvakrát zahrál ve finále. Životní výsledek si připsal roku 2022 na skvěle obsazeném turnaji v Dubaji, kde přes čtyři špičkové hráče – Čiliče, Bautistu Aguta, Djokoviče a Šapovalova – postoupil až do finále. Byl také členem našeho týmu, který v roce 2013 vyhrál Davisův pohár.

31. Lukáš Rosol

Jeden zápas stačil Lukáši Rosolovi k tomu, aby se stal nesmrtelným. Jeho vítězství nad Rafaelem Nadalem ve druhém kole Wimbledonu 2012 totiž vešlo do dějin jako jedno z největších překvapení vůbec. A to i kvůli způsobu, jímž ho tehdy stý hráč světa dosáhl – svého mnohem věhlasnějšího soka totiž zasypal smrští nechytatelných servisů a agresivních forhendů a z kurtu ho takříkajíc vystřílel. Jeho pouť turnajem však skončila hned v následujícím kole na Němci Kohlschreiberovi. Do třetího kola grandslamu se Rosol probojoval ještě dvakrát na French Open a jednou na Australian Open. Svůj první turnajový vavřín získal v roce 2013 na antuce v Bukurešti, druhý pak přidal o rok později ve Winston Salemu, když ve finále odvrátil dva mečboly Poláku Janowiczovi. V sezóně 2014 si na okruhu ATP zahrál ještě dvě další finále, což ho vyneslo až na 26. příčku světového pořadí. Deset sezón Rosol působil v českém daviscupovém mužstvu a byl také u obou našich slavných triumfů v letech 2012 a 2013. Do finálových utkání sice aktivně nezasáhl, ale vybojoval důležité body v předešlých kolech. Cenné skalpy v této týmové soutěži si připsal také v sezóně 2016, kdy porazil Jo-Wilfrieda Tsongu a Alexandera Zvereva.

32. Vladimír Zedník

Vladimír Zedník byl dvoumetrový ranař s dělovým servisem, svého času druhým nejrychlejším na světě. V roce 1974 postoupil do čtvrtfinále Australian Open, v němž až po tuhé bitvě podlehl Jimmymu Connorsovi. Zvítězil na turnajích v Clevelandu (1972) a Berlíně (1978) a na dalších třech se probojoval do finále. Na mezinárodním mistrovství Německa v Hamburku roku 1971 postoupil mezi nejlepší čtveřici, když na jeho raketě zůstali John Newcombe a Manuel Orantes. Porazil i mnoho dalších vynikajících hráčů, např. Vilase, Rosewalla nebo Smithe. V roce 1975 byl u toho, když náš tým poprvé v historii postoupil do finále Davisova poháru. V zápase proti Švédsku ve Stockholmu nastoupil po boku Jana Kodeše ke klíčové čtyřhře, která ale skončila třísetovou výhrou Seveřanů. Roku 1969 se společně s Janem Kukalem zasloužil o první triumf Československa v halové týmové soutěži Kings Cupu. Na světovém žebříčku Zedník figuroval nejvýše na 35. pozici. Po skončení kariéry se úspěšně věnoval trenérské dráze. Mezi jeho svěřenci byli například Petr Korda nebo Bohdan Ulihrach.

33. Martin Damm

Martin Damm se na turnajích ATP probojoval hned pětkrát do finále, ale titul mu vždy proklouzl mezi prsty. Díky kvalitnímu podání a dobrým volejům byl nejúspěšnější na trávě a tvrdých površích. V roce 1994 postoupil mezi šestnáct nejlepších hráčů grandslamového Australian Open. Byl dvaačtyřicátým hráčem světa a dokázal porazit mj. i světovou dvojku Michaela Changa. Ještě mnohem lépe si ale vedl ve čtyřhře. Už v roce 1993 hrál společně s Karlem Nováčkem finále US Open, největší úspěchy mu však mnohem později přinesla spolupráce s populárním Indem Leanderem Paesem. Na Australian Open 2006 dvojice Damm/Paes prohrála až ve finále s legendárními bratry Bryanovými, nicméně o půl roku později vybojovala po finálové výhře nad duem Björkman/Mirnyj titul z US Open. Tento turnaj byl pro Martina Damma mimořádně úspěšný, neboť si na něm spolu s Květou Peschkeovou zahrál i finále mixu. Celkově Damm ve čtyřhře získal 40 turnajových prvenství a vystoupal až na pátou příčku světového pořadí.

34. Vladimír Černík

Vladimír Černík byl daviscupovým spoluhráčem a kamarádem Jaroslava Drobného. V letech 1947 a 1948 se spolu s ním zasloužil o dvojnásobný postup našeho týmu do mezipásmového finále, jehož vítěz měl právo vyzvat úřadujícího šampióna v zápase o titul. Bylo to vůbec poprvé, kdy se naše mužstvo ocitlo tak blízko zisku slavné salátové mísy. Deblový pár Drobný/Černík byl přitom téměř jistou zárukou bodu pro náš tým. Během tří let spolu tito hráči nasbírali jedenáct výher a vytvořili tak rekord, který překonali až o mnoho let později Tomáš Berdych s Radkem Štěpánkem. Úspěchů ale mohlo přijít mnohem více, kdyby se k moci nedostali komunisté, kteří tenis začali systematicky potírat. Kvůli režimní šikaně se Černík a Drobný roku 1949 na turnaji ve švýcarském Gstaadu rozhodli, že už se do vlasti nevrátí. Černík odešel do Austrálie a později přesídlil do Spojených států, kde také zemřel. Gstaad byl v jeho kariéře zlomový ještě z jednoho důvodu: místní turnaj, pořádaný pod hlavičkou mezinárodního mistrovství Švýcarska, totiž v letech 1946 a 1950 ovládl. V roce 1949 Černík postoupil do osmifinále Wimbledonu a o dva roky později stejný počin zopakoval i na Roland Garros.

35. Marián Vajda

Kariéra slovenského tenisty Mariána Vajdy kulminovala mezi lety 1987 a 1989. Tehdy na okruhu ATP vybojoval dva tituly a na dalších dvou turnajích prohrál až ve finále. Roku 1987 zvítězil na premiérovém ročníku Czechoslovakian Open v Praze, kde postupně porazil Karla Nováčka, Guillerma Vilase a ve finále i Tomáše Šmída. O rok později triumfoval ještě na turnaji v Ženevě. Nejvíce se mu tradičně dařilo na antuce, kde nejenže získal oba své tituly, ale také na ní dokázal porazit několik špičkových hráčů – například Borise Beckera nebo Thomase Mustera. Na antukovém French Open dosáhl postupem do třetího kola též svého největšího grandslamového úspěchu. Přestože byl třicátým čtvrtým hráčem světa, do tenkrát mimořádně silného československého daviscupového výběru se prosadit nedokázal. Tuto soutěž aktivně okusil až v roce 1994 pod vlajkou samostatného Slovenska, které se muselo mezi elitu propracovávat ze třetí skupiny euroafrické zóny. Dnešní tenisoví příznivci znají Mariána Vajdu především jako dlouholetého trenéra Novaka Djokoviče.

36. David Rikl

David Rikl byl především vynikající deblista, jenž se vypracoval až na čtvrté místo světového žebříčku. S různými partnery vyhrál třicet turnajů ATP a dvakrát též okusil atmosféru grandslamového finále. Sedm sezón odehrál vedle Jiřího Nováka, s nímž se roku 2001 probojoval až do finále Wimbledonu. Tito dva hráči spolu také utvořili jednu z našich nejúspěšnějších daviscupových dvojic, když z devíti zápasů zvítězili v sedmi případech. Později Rikl hrál také s populárním Indem Leanderem Paesem, který si následně české spoluhráče nesmírně oblíbil. Vrcholem jejich spolupráce byla finálová účast na US Open v roce 2004. Turnajové vavříny ale Rikl sbíral třeba i s Petrem Pálou nebo s Rusem Kafelnikovem. V první části kariéry si poměrně slibně vedl i ve dvouhře. V roce 1994 se probojoval do finále turnaje ATP v Jakartě a také do čtvrtfinále turnaje kategorie Masters v Monte Carlu, což ho katapultovalo až na 41. místo světového žebříčku. O tři roky později si zahrál též třetí kolo ve Wimbledonu. Na svém kontě má rovněž pět titulů z challengerů. Úspěšným deblovým specialistou je v současné době i jeho syn Patrik.

37. Lukáš Dlouhý

Vynikajícím deblistou byl i Lukáš Dlouhý, jehož hvězda taktéž nejvíce zářila vedle Inda Leandera Paese. Dlouhý s Paesem společně odehráli tři sezóny, během nichž na grandslamech získali dva tituly a dvakrát prohráli až ve finále. Na vrcholu byli v ročníku 2009, kdy ovládli jak Roland Garros, tak US Open. Ještě předtím si ale Dlouhý zahrál dvě grandslamová finále v páru s Pavlem Víznerem. Celkem na okruhu ATP nasbíral deset turnajových prvenství a na světovém žebříčku se vyšplhal až na páté místo. V singlu se však výrazněji prosadit nedokázal. Dva roky balancoval na pomezí první a druhé světové stovky, přičemž jeho maximem byla 73. pozice. Největšími individuálními úspěchy jsou dvě turnajová čtvrtfinále, čtyři trofeje z challengerů a také třetí kolo French Open 2006. V roce 2009 si však Dlouhý zahrál dvouhru i ve finále Davisova poháru, když v Barceloně za rozhodnutého stavu nastoupil proti Španělu Davidu Ferrerovi.

38. Cyril Suk

Cyril Suk, syn naší první wimbledonské finalistky Věry Sukové, byl jedním z průkopníků deblové specializace. Na konci osmdesátých let se pokoušel prosadit ve dvouhře, ale dotáhl to jen na 180. místo a na okruhu ATP vyhrál všehovšudy jeden zápas. Od počátku devadesátých let se tak soustředil výhradně na deblovou kariéru. Během ní vyhrál 32 turnajů ATP a na světovém žebříčku se propracoval až na sedmé místo. Jeho nejčastějšími partnery byli Tom Nijssen, Daniel Vacek a Martin Damm. Na turnajích velké čtyřky byl však úspěšný zejména v mixu, v němž získal čtyři grandslamové trofeje. Hned třikrát ovládl Wimbledon: poprvé s Lotyškou Neilandovou (1992) a pak dvakrát se svou starší sestrou Helenou (1996, 1997). S ní triumfoval roku 1991 i na French Open. Jediný velký titul v mužské čtyřhře vybojoval roku 1998 na US Open po boku Australana Stolleho. Se čtyřmi různými partnery a celkem osmkrát se kvalifikoval na prestižní Turnaj mistrů. Pouze v jednom případě se mu ale podařilo postoupit ze skupiny alespoň do semifinále. Deset zápasů odehrál v Davisově poháru a byl také členem týmu, který se v letech 1992 a 1998 probojoval do finále Světového poháru družstev v Düsseldorfu.

39. Jan Kukal

Jan Kukal je mnohonásobný daviscupový reprezentant, který v soutěži odehrál celkem 24 zápasů s aktivní bilancí jak ve dvouhře, tak i ve čtyřhře. V ní nastupoval většinou po boku Jana Kodeše, s nímž se také probojoval do semifinále French Open (1972) a do čtvrtfinále Wimbledonu (1973). Ve dvouhře porazil řadu předních hráčů, jako byli Orantes, Metreveli, Tiriac, Okker nebo Franulovič. Roku 1969 se stal mistrem Československa a na Roland Garros postoupil do třetího kola. V té době pravidelně postupoval do závěrečných kol menších turnajů, které lze z dnešního pohledu přirovnat k challengerům a některé z nich také vyhrál. V prvním ročníku celoroční bodovací soutěže Grand prix v roce 1970 skončil na 55. místě, po zavedení computerového počítání žebříčku se již dostal nejvýše pouze na 115. příčku. Měl vynikající podání a dařilo se mu především na rychlých površích v hale. S jeho jménem jsou spojeny velké úspěchy našeho týmu v Kings Cupu, tehdejší prestižní halové soutěži družstev. V roce 1969 přispěl rozhodujícím způsobem k našemu prvnímu celkovému vítězství. Ve finále porazil Švéda Ove Bengtsona, přestože čelil čtyřem mečbolům. Po skončení kariéry byl reprezentačním trenérem mužů i žen, s nimiž v roce 1983 vybojoval vítězství v Poháru federace.

40. Pavel Vízner                                                

Pavel Vízner byl deblový specialista, jenž se na okruhu ATP pohyboval plných jedenadvacet let. Za tu dobu nasbíral 394 vítězných zápasů, což ho mezi českými tenisty historicky řadí na čtvrtou příčku. První ze svých patnácti titulů získal v roce 1996 spolu se Slávou Dosedělem, poslední pak roku 2007 s Indem Bhúpáthím. Nejlépe se mu ale dařilo po boku Petra Pály a Lukáše Dlouhého. S Pálou v roce 2001 postoupil až do finále French Open a následně také do finále Turnaje mistrů v indickém Bengalúru. S Lukášem Dlouhým si v roce 2007 zahrál ve finále grandslamu dokonce dvakrát: nejprve na Roland Garros a poté i na US Open. Tyto výsledky ho vynesly až na pátou příčku světového pořadí deblistů. Ve dvouhře se představoval jen sporadicky a jedno jediné vítězství na mezinárodní úrovni si připsal proti Italu Gaudenzimu. Jednou si za rozhodnutého stavu zahrál singla i v Davis Cupu, ale utkání proti Belgičanu Bemelmansovi musel ve třetím setu vzdát. Ve čtyřhře se v této týmové soutěži ukázal dvakrát, ale na výhru rovněž nedosáhl.

41. Josef Caska

Josef Caska je další z plejády vynikajících hráčů meziválečného období. Prezentoval se útočným herním pojetím, díky němuž se v roce 1935 probojoval do osmifinále Roland Garros a o rok později také ve Wimbledonu. S úspěchem se účastnil turnajů na francouzské a italské riviéře. V Mentonu získal titul a finále si zahrál též v San Remu či v Beaulieu. Porazil tam špičkové francouzské hráče Brugnona, Boussuse nebo pozdějšího wimbledonského šampióna Yvona Petru. Na tradičním travnatém turnaji v Queensu postoupil do semifinále a v Bukurešti se stal mezinárodním mistrem Rumunska. V Davisově poháru odehrál jedenáct zápasů s aktivní bilancí 7:4, přičemž nejhodnotnějšího vítězství dosáhl proti výbornému Jugoslávci Franjovi Punčecovi. Je podepsán pod postupem našeho týmu do finále evropského pásma v roce 1935. Po nástupu komunistů k moci se neúspěšně pokusil o emigraci a následně strávil čtyři roky v jáchymovském vězení. V šedesátých letech byl vzat na milost a stal se reprezentačním trenérem.

42. Ferdinand Vrba

Ferdinand Vrba byl nejúspěšnějším slovenským tenistou poválečného období. V letech 1947 a 1948 byl členem našeho daviscupového týmu, který postoupil dvakrát po sobě až do mezipásmového finále. Hlavní zásluhu na tom měli Jaroslav Drobný a Vladimír Černík, kteří tradičně hráli obě dvouhry i čtyřhru. Ferdinand Vrba si ale také připsal čtyři starty, z nichž tři proměnil ve vítězství. Slušných výsledků dosáhl i na mezinárodních turnajích. V roce 1946 postoupil do třetího kola Wimbledonu a na Roland Garros se probojoval dokonce mezi nejlepší osmičku. Jen o kolo dříve v Paříži skončil v roce 1948. Dokázal porazit například vynikající jugoslávské hráče Mitiče a Kukuljeviče. Jeho hlavní zbraní byl tvrdý, přímo hraný forhend. Od šedesátých let působil jako trenér v Rakousku, kde také zemřel.

43. Stanislav Birner

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zažíval československý tenis nebývalý rozmach. Poněkud ve stínu hvězd Lendla, Kodeše, Šmída či Složila dosahoval solidních výsledků také Stanislav Birner. Jeho zřejmě největším úspěchem byl postup do finále French Open ve smíšené čtyřhře, kam se probojoval v roce 1980 spolu s Renatou Tomanovou. Ovšem i ve dvouhře o sobě dal několikrát výrazně vědět. Roku 1978 po výhrách nad třemi těžkými soupeři – Edmondsonem, Franulovičem a Smithem – postoupil až do osmifinále French Open. Později si na grandslamech ještě dvakrát zahrál ve třetím kole. Dvakrát stanul též v semifinále turnajů ATP (Washington 1981 a Toulouse 1982) a na světovém žebříčku mu v roce 1982 patřila šedesátá pozice. Kromě již zmíněných hráčů porazil mj. Nastaseho, Fibaka, Kodeše, Pecciho, Gilberta nebo Geneho Mayera. Jednu dvouhru sehrál také v Davisově poháru. Jeho dcerou je bývalá úspěšná hráčka Eva Birnerová.

44. František Čermák

Dalším z řady našich skvělých deblových specialistů je František Čermák, který byl čtrnáctým hráčem světa a na okruhu ATP vyhrál 31 turnajů. Nejvíce se mu dařilo s Leošem Friedlem a se Slovákem Michalem Mertiňákem. S ním se v roce 2009 probojoval až do semifinále Turnaje mistrů. Na grandslamech ale v mužské čtyřhře nikdy výrazněji neprorazil. Jeho nejlepším výsledkem je osmifinále, do nějž postoupil hned čtrnáctkrát. V roce 2013 byl však mimořádně úspěšný ve čtyřhře smíšené, když spolu s Lucií Hradeckou nejprve postoupil do finále Australian Open a poté dokonce zvítězil na Roland Garros. V roce 2005 odehrál jednu čtyřhru i v Davisově poháru, ale smolná pětisetová prohra v baráži s Německem přispěla k tomu, že náš tým poprvé v historii sestoupil ze světové skupiny. Singlu se věnoval jen sporadicky, přesto v roce 2005 po vítězství nad Němcem Kohlschreiberem a světovou šestnáctkou Štěpánkem postoupil až do čtvrtfinále turnaje v Gstaadu. V roce 2000 také vyhrál challenger v italském Bressanone. Za rozhodnutého stavu si dokonce zahrál jednu dvouhru i v Davis Cupu.

45. Leoš Friedl

Silnou generaci deblových specialistů počátku tisíciletí reprezentuje i Leoš Friedl, vítěz šestnácti turnajů ATP. Drtivou většinu z nich vyhrál právě s Františkem Čermákem a není bez zajímavosti, že se všechny hrály na antuce. Dalšími Friedlovými partnery byli například Tomáš Cibulec nebo David Škoch. Jeho bezesporu největším úspěchem je wimbledonské vítězství ve smíšené čtyřhře, jehož dosáhl v roce 2011 společně se Slovenkou Danielou Hantuchovou. Ve finále tehdy přehráli skvělý americký pár Mike Bryan/Liezel Huberová. V mužské čtyřhře se na grandslamech dostal pouze dvakrát do čtvrtfinále, přičemž jednou mu byl partnerem známý Rus Michail Južnyj. Na světovém žebříčku se mezi deblisty vypracoval až na čtrnáctou příčku a jednou také okusil atmosféru utkání Davisova poháru. V začátcích kariéry se pokoušel prosadit i ve dvouhře, ale většinou se pohyboval jen na turnajích kategorie futures. V roce 2006 však postoupil až do čtvrtfinále turnaje ATP v chilském Viňa del Mar, když mu na raketě zůstal i Argentinec Carlos Berlocq.

46. Josef Maleček

Podobně jako Karel Koželuh nebo Jaroslav Drobný byl i Josef Maleček nesmírně všestranným sportovcem, který se na špičkové úrovni věnoval lednímu hokeji, tenisu, fotbalu, atletice, cyklistice i pozemnímu hokeji. Jako tenista se mezi lety 1929 a 1936 čtyřikrát zúčastnil pařížského Roland Garros, z toho dvakrát postoupil do třetího kola a v roce 1933 dokonce do osmifinále. V něm až po velkém boji podlehl legendárnímu Britovi Fredu Perrymu. Vyhrál mezinárodní mistrovství Československa i Rumunska a několik dalších mezinárodních turnajů. Jednou za Československo nastoupil i v Davisově poháru. Ještě mnohem úspěšnější byl ale jako hokejista: čtyřikrát získal zlato z mistrovství Evropy, dvakrát bronz z mistrovství světa a za reprezentaci nastřílel 114 gólů. Od roku 2003 je dokonce členem mezinárodní hokejové síně slávy. V roce 1948 odešel do Švýcarska, kde se pokoušel vytvořit exilovou reprezentaci. Zemřel roku 1982 ve Spojených státech.

47. Michal Tabara

Do Michala Tabary vkládala česká tenisová veřejnost velké naděje. Nejenže byl jedním z nejlepších světových juniorů, ale v roce 1996 se dokonce zapsal do historie jako nejmladší hráč v open éře, který se probojoval do čtvrtfinále turnaje ATP (dokázal to na domácím turnaji v Praze). Mezi dospělými ho však trochu limitoval jeho poněkud menší vzrůst, a tak většinu svého tenisového života nakonec strávil na challengerech. Na nich se ale jedenáctkrát  radoval z celkového vítězství. Jednu velmi vydařenou sezónu zaznamenal také na okruhu ATP. V roce 2001 ovládl turnaj v indickém Čennaí, když na jeho raketě zůstal mj. skvělý Francouz Cedric Pioline. Následně postoupil do třetího kola Australian Open a do dvou dalších turnajových semifinále, díky čemuž se na světovém žebříčku posunul až na 47. místo. Na grandslamu si ještě jednou zahrál ve třetím kole, a to na US Open 2004. Nejcennějším skalpem jeho kariéry je patrně vítězství nad světovou dvojkou Jevgenijem Kafelnikovem, jehož dosáhl taktéž na svém oblíbeném turnaji v Čennaí. Dva starty si připsal též v Davisově poháru.

48. Jan Vacek

Jan Vacek byl tenistou, jehož forma každoročně gradovala s příchodem travnaté sezóny. Vzhledem k četnosti turnajů hraných na trávě je jistě kuriozitou, že na ní vyhrál více zápasů než na jakémkoliv jiném povrchu. V roce 2002 postoupil mezi šestnáctku nejlepších ve Wimbledonu, když cestou vyřadil ve zdejších podmínkách tradičně skvělého Chorvata Ančiče. Rok nato v londýnském Queen´s Clubu porazil dalšího vyhlášeného chorvatského trávaře, Gorana Ivaniševiče. Dva hráče elitní světové patnáctky Grosjeana a Nováka zdolal i při svém tažení do semifinále v nizozemském Hertogenboschi. Svůj jediný titul však dobyl roku 2001 na tvrdém povrchu v brazilském Costa do Sauipe po finálové výhře nad Brazilcem Meligenim. Vzpomínat určitě bude i na zápas s Petem Samprasem, jemuž v Houstonu podlehl až 5:7 ve třetí sadě. Na žebříčku ATP mu patřila nejlépe 61. příčka. Vyhrál čtyři challengery a jednu dvouhru si zahrál také v Davisově poháru.

49. Jan Hernych

Jan Hernych byl přemýšlivý a inteligentní hráč, jenž na sebe poprvé výrazněji upozornil v sezóně 2004. Tehdy po vítězství nad Gustavem Kuertenem postoupil až do čtvrtfinále turnaje Masters v Torontu. V následujícím roce už hrál na okruhu ATP dvakrát v semifinále, konkrétně v Aucklandu a v Hertogenboschi. Na trávě v tomto holandském městě se o další rok později probojoval dokonce až do finále, v němž podlehl po obrovské bitvě Chorvatu Ančičovi. Stejný hráč se mu stal osudným i roku 2009 v semifinále v Záhřebu, kdy zápas skončil dokonce 7:9 v tiebreaku rozhodující sady. Na grandslamových turnajích uhrál Hernych nejlepší výsledek roku 2011 postupem do třetího kola v Melbourne. Alespoň do druhého kola pronikl na všech turnajích velké čtyřky. Čtyři zápasy odehrál také v Davisově poháru. Proti těžkým soupeřům se sice ani jednou neprosadil, ale s Francouzem Tsongou k tomu měl velmi blízko. Jednou ve své kariéře dokázal porazit i hráče elitní světové desítky, Nikolaje Davyděnka. Na světovém žebříčku se propracoval nejvýše na 59. pozici. Na svém kontě má osm singlových titulů z challengerů a také deblový triumf z turnaje ATP v Mnichově.

50. Petr Pála

Petr Pála byl deblovým specialistou, který to dotáhl až na desáté místo světového žebříčku. Největších úspěchů dosáhl ve dvojici s Pavlem Víznerem, jenž se mimochodem stal i jeho švagrem. Ve veleúspěšné sezóně 2001 společně postoupili do finále French Open, čtvrtfinále Wimbledonu i do finále Turnaje mistrů. Jediný společný titul na okruhu ATP ale paradoxně dobyli až v roce 2006, kdy už spolu pravidelně nehráli. Zbývajících šest prvenství Pála získal s Davidem Riklem, Michalem Mertiňákem (s oběma po dvou titulech), Jiřím Novákem a Marianem Hoodem. V singlu se na turnajích objevoval jen sporadicky a jeho největším úspěchem bylo jedno challengerové čtvrtfinále. Trenérem mu byl jeho otec a bývalý vynikající reprezentant František Pála. V letech 2008–2025 Pála vedl mimořádně úspěšný český fedcupový tým, s nímž získal celkem šest trofejí.